Rozptýlená mysl

Co je první věc, kterou uděláte, když potřebujete najít řešení problému nebo nějakou informaci? Nejspíš sáhnete po smartphonu. S celým světem informací neustále po ruce v kapse je jen málo věcí, které byste nenašli během několika sekund.

A pamatujete si, jaké to bylo snažit se udržovat kontakt se všemi přáteli před Facebookem? Nemá smysl si nic nalhávat – život v propojeném, vysoce technologickém světě má zjevné výhody. Má ale i svou stinnou stránku.

Náš mozek je výsledkem milionů let evoluce. Vyvinul se tak, aby fungoval určitým způsobem. Bohužel jsme od přírody nastaveni tak, že se velmi snadno rozptylujeme – a moderní technologie nám v tom rozhodně nepomáhají.

Následující kapitoly vysvětlují, jak mozek funguje a jaké strategie můžete použít, abyste svůj smartphone používali jen tehdy, když je to skutečně potřeba. Nemusíte se bát – nejde o návod, jak se vrátit do doby kamenné. Je to průvodce, jak si život užívat a vytěžit z něj co nejvíc.

Na této cestě zjistíte mimo jiné, jak váš mozek reaguje, když spatříte hrozivého lva, kolikrát denně lidé sahají po svých smartphonech a co můžete dělat pro to, abyste svůj mozek změnili k lepšímu.

Lidský mozek je bezpochyby jedním z divů vesmíru. Díky němu dokážeme neuvěřitelné věci – od řešení složitých matematických úloh přes učení se jazykům až po navrhování automobilů a letadel. Stručně řečeno, je to jeden z nejkomplexnějších systémů v nám známém vesmíru.

Právě tato složitost nám umožňuje stanovovat si cíle a zvládat nepředstavitelné množství úkolů. Od klábosení s přáteli až po prezentaci velkého projektu kolegům v práci – náš mozek je vybaven schopnostmi rozhodování, plánování a hodnocení. Souhrnně se těmto schopnostem říká exekutivní funkce.

Abychom však své úkoly skutečně dotáhli do konce, potřebujeme ještě něco dalšího: kognitivní kontrolu. Ta zahrnuje schopnosti, jako je soustředění pozornosti, udržování a správa cílů a pracovní paměť. Bez kognitivní kontroly bychom nebyli schopni činit vědomá rozhodnutí, která ovlivňují náš život. Jen bychom bezmyšlenkovitě a mechanicky reagovali na svět kolem nás.

Představte si, že se procházíte uličkami supermarketu, protože potřebujete nakoupit jídlo a pití pro přátele, kteří k vám večer přijdou. Kdybyste náhle ztratili veškerou kognitivní kontrolu, schopnost soustředit se na tento cíl a pamatovat si ho by prostě zmizela. Místo abyste hledali pivo a občerstvení, bezcílně byste bloudili mezi regály.

Naše kognitivní kontrola je dnes vystavena většímu tlaku a zátěži než kdykoli dřív. Výsledkem je, že jsme od svých cílů ještě častěji odváděni. Souvisí to právě se složitostí a křehkostí tak komplexního systému, jakým je mozek. Čím složitější systém, tím náchylnější je k narušení.

Kdybychom se vyvinuli tak, abychom dokázali udržet kognitivní kontrolu i navzdory neustálému rušení, bylo by to skvělé. To se ale nestalo. Zdá se, že naše kognitivní kontrola zaostává za našimi exekutivními funkcemi. Jinými slovy: jsme kolektivně velmi dobří v tom, že si stanovujeme cíle, ale mnohem horší v tom, že je skutečně plníme.

To mimo jiné vysvětluje, proč máme tendenci zapomínat na úkoly, jako je zavolat příteli k narozeninám nebo zhasnout světla.

Rádi si namlouváme, že máme své chování plně pod kontrolou, skutečnost je ale jiná. Nedokážeme zabránit tomu, aby nás vnější podněty automaticky nutily reagovat. Těmto podnětům říkáme bottom‑up vlivy.

Typicky jsou výrazné – okamžitě si jich všimneme, například když někdo zakřičí naše jméno. Zároveň jsou nové a nečekané, třeba když náhle praskne pneumatika u auta. Na naše nevědomé reakce na bottom‑up vlivy nemáme prakticky žádný vliv – a je to tak správně. Jde o mechanismy přežití, které jsme zdědili po svých předcích.

Naštěstí nejsme jen pasivní bytosti připravené reagovat na náhlé podněty kvůli okamžitému přežití. Naše jednání je obecně řízeno cyklem vnímání a akce: určitým způsobem vnímáme svět a podle toho jednáme. Zároveň jsme si v průběhu evoluce vyvinuli schopnost se na chvíli zastavit a své vnímání situace zhodnotit. Můžeme se tedy rozhodnout, jaká reakce je v danou chvíli nejlepší.

Těmto vnitřním mechanismům rozhodování říkáme top‑down vlivy. Ukažme si to na příkladu. Představte si, že vás dítě štípne do paže. Instinktivně ucuknete bolestí, ale nevrátíte mu to úderem, protože si uvědomujete, že vám ve skutečnosti nehrozí nebezpečí. K žádné agresivní akci nedojde právě díky této „pauze“ v cyklu vnímání a reakce, během níž situaci vyhodnotíte a zvolíte vhodnou odpověď.

Teď, když jsme nahlédli do fungování mozku, se můžeme lépe podívat na to, proč je pro nás tak obtížné dosahovat cílů, které si sami stanovujeme.