Rozlišování

Proč máme rádi to, co máme rádi? Tuto otázku si klademe jen zřídka. V každodenním životě své preference obvykle bereme jako samozřejmost a příliš je neanalyzujeme. Když máte hlad, neptáte se sami sebe: „Proč mám tak rád ratatouille?“ Prostě necháte svou zálibu v rustikální francouzské kuchyni, aby vám pomohla rozhodnout se, co si dáte k večeři.

Nejde ale jen o jídlo. Máme vkus, který nás vede téměř ve všech volbách, jež děláme ohledně toho, jak trávíme čas a za co utrácíme peníze – od oblečení, které nosíme, přes knihy, které čteme, až po téměř všechno mezi tím. Účesy, bytové zařízení, koníčky, sporty, noviny, hudba, filmy, umění a dokonce i povahové rysy přátel a partnerů, které vyhledáváme – na to všechno máme určitý vkus.

Kdybyste své preference sečetli, dokázali byste tím popsat velkou část toho, kým jste: co děláte, co vlastníte, co chcete, s kým se stýkáte a jak se prezentujete světu.

Odkud ale náš vkus pochází? A co o nás vypovídá? Právě o tom jsou tyto ukázky. V tomto shrnutí se dozvíte:

• nový způsob uvažování o třídě,
• rozdíl mezi ekonomickým a kulturním kapitálem a
• skrytou pravdu o tom, co ve skutečnosti znamená mít „dobrý vkus“ v umění.

Představte si dva lidi s velmi odlišními zálibami ve volném čase. První rád chodí na koncerty klasické hudby a do uměleckých galerií, zatímco druhý dává přednost sledování profesionálního wrestlingu a návštěvám zábavních parků. Kdybyste měli hádat, do jaké společenské třídy kdo patří, jak byste tyto dvě osoby zařadili?

Je pravděpodobné, že byste řekli, že první člověk patří do „vyšší“ třídy než ten druhý. Důvodem je, že všichni máme určité intuice o vkusu, které jsou úzce propojené s našimi představami o třídách.

Klíčové sdělení zde zní: různé vkusy spojujeme s různými společenskými třídami.

Obecně máme tendenci rozdělovat jak vkus, tak třídy na škále od nízkého k vysokému. Na spodním konci této škály stojí „populární“ vkus dělnické třídy. O něco výše se nachází „střední“ vkus střední třídy. A na nejvyšším konci jsou „buržoazní“ vkus vyšší třídy a takzvaný „legitimní“ vkus kulturní elity.

Kulturní elita zahrnuje „vytříbenější“ příslušníky vyšší třídy, ale také názorové vůdce a tvůrce vkusu, jako jsou intelektuálové a umělci. Nemusejí být nutně bohatí, ale mají značný kulturní kapitál, takže jejich vkus má velkou váhu.

Konkrétní podoba těchto vkusů se však liší od kultury ke kultuře. Mění se také v čase. Dokonce se mohou lišit i v rámci jedné společnosti v téže době podle faktorů, které s třídou přímo nesouvisejí – například podle etnicity, pohlaví, věku nebo místa bydliště. Obyvatelé módních, pulzujících velkoměst mívají zpravidla „trendovější“ vkus než lidé v malých ospalých městech – i když patří do stejné třídy.

Je tedy nemožné uvádět nadčasové, univerzálně platné příklady. Ty, na něž se soustředí autor Pierre Bourdieu, vycházejí z Francie 60. let, takže nám dnes mnohé z nich budou připadat zastaralé nebo kulturně velmi specifické. Tehdy byla například „Modrá řeka“ příkladem populárního francouzského hudebního vkusu, „Maďarská rapsodie“ představovala střední vkus a „Koncert pro levou ruku“ byl považován za „legitimní“. Dnes už mnoho lidí nemusí znát ani jedno z těchto děl.

Bourdieu nás však vybízí, abychom jeho myšlenky vztáhli na vlastní kulturní kontext. Zkusme se tedy na chvíli zastavit: co byste dnes ve své společnosti považovali za populární, střední a legitimní vkus v hudbě? Abychom se vyhnuli tomu, že někoho urazíme označením jeho oblíbeného interpreta za „střední“, doplňte si konkrétní příklady sami.

Zdravý rozum nám poskytuje výchozí bod pro zkoumání vkusu – ale je to opravdu jen výchozí bod. Jak uvidíme, mezi vkusem a třídou existuje jasně rozpoznatelný vztah, který nás vede správným směrem. Zdravý rozum však není vědecky dostatečně pevný základ pro vybudování teorie.

Jako sociolog chtěl Bourdieu provést intelektuálně propracovanější a empiricky podložené zkoumání. Co tedy dělat? Máme odložit zdravý rozum a začít úplně od nuly? Ne tak docela – a to kvůli jednomu zvláštnímu rysu studia sociálních jevů, jako je vkus.

Klíčové sdělení zde je: chceme-li vědecky porozumět vkusu lidí, musíme brát v úvahu i jejich běžné představy o vkusu.

Proč? Představte si, že jste v Paříži šedesátých let a snažíte se pozvat příslušníky francouzské elity do cirkusu. „Sacré bleu!“ mohli by zvolat s výrazem odporu ve tváři. Jako členové elity by pravděpodobně považovali návštěvu cirkusu za „banální“ a „vulgární“ způsob trávení volného času – něco „pod jejich úroveň“. Proč? Mimo jiné proto, že v jejich očích jde o zábavu typickou pro dělnickou třídu.

Teď si představte, že je pozvete na večer v opeře. „Ah,“ mohli by říct. „Teď už se bavíme!“ Z jejich pohledu jde o „sofistikovanou“ kulturní aktivitu, která se pro elitu hodí. Je to, řečeno obrazně, „na jejich úrovni“.

Všimněte si, co se tu děje. Přitažlivost opery a odpor k cirkusu u elity závisí na tom, jak sami sebe vnímají a jak tyto aktivity chápou v kontextu tříd. Jejich averze k cirkusu je částečně averzí k tomu, co spojují s dělnickou třídou, a odráží jejich sebepojetí jako elity – lidí, kteří jsou „nad“ dělnickou třídou a tím, co ji přitahuje. Naopak jejich záliba v opeře je do značné míry zálibou v něčem, co sami spojují s elitním postavením.

Kdybyste stejný experiment zopakovali s lidmi z dělnické třídy, pravděpodobně byste získali opačné reakce. Večer v cirkusu? „Certainement!“ Opera? „Mais non! To je pro nóbl lidi – ne pro nás.“

To je jen jeden příklad, ale dobře ilustruje obecnější myšlenku: naše představy o vztahu mezi vkusem a třídou jsou už samy zabudované do našeho vlastního vkusu. Chceme-li tedy vkusu porozumět, musíme tyto představy zahrnout do samotného předmětu zkoumání. Jsou totiž důležitou součástí jevu, kterému se snažíme porozumět.