Rozdělení

Zamysleli jste se někdy nad tím, co by se stalo, kdybyste jednoho dne přišli o všechno a ocitli se v naprosté bídě? Našel by se někdo, kdo by vám pomohl znovu se postavit na nohy? Jak ukazují následující úryvky, velmi pravděpodobně byste se dostali do velkých potíží – a stát by vám pomocnou ruku nejspíš nepodal.

Dozvíte se, jak americký právní systém chrání bohaté a kriminalizuje chudé. Mechanismy současného systému jsou šokující: rozsah vašich práv je v praxi určen výší vašeho příjmu. Být chudý je dnes v podstatě považováno za zločin.

V tomto shrnutí zjistíte mimo jiné:

• proč byste si v New Yorku neměli zapálit ručně balenou cigaretu před stanicí metra,
• jak vás jeden „nadbytečný“ zubní kartáček může dostat do vězení,
• a jak se z nelegálních imigrantů stává vysoce výnosný byznys.

Pokud jste se domnívali, že po globální ekonomické krizi v roce 2008 budou americké věznice plné bankéřů, mýlili jste se. Navzdory jejich zjevné odpovědnosti za rozvrat ekonomiky stanulo před soudem jen velmi málo z nich.

Může se to zdát podivné – a je to ještě podivnější, když vezmeme v úvahu obrovské škody způsobené trestnou činností ve finančním sektoru, takzvanou kriminalitou bílých límečků. V důsledku nedávné finanční krize zmizely zhruba 4 biliony dolarů, tedy asi 40 procent globální ekonomiky. Přestože nelze přesně určit, jak velká část této ztráty byla přímo výsledkem nelegálních aktivit, o zásadní roli podvodů, zejména v oblasti hypoték, není pochyb.

Po mnoho let banky hnané honbou za ziskem, jako například Washington Mutual, bez rozmyslu rozdávaly co nejvíce úvěrů, aniž by se vůbec zajímaly, zda si jejich klienti mohou sjednané hypotéky reálně dovolit. Morální i právní otázky zcela ignorovaly, což vedlo k obrovskému nárůstu neudržitelného dluhu a nakonec k ekonomické devastaci.

Proč tedy tito bankéři neskončili ve vězení? Protože vláda se místo trestního stíhání rozhodla tyto zločiny „řešit“ prostřednictvím vysokých pokut a mimosoudních dohod. Ve 21 největších případech hypotečních podvodů během krize byly sice uloženy rekordní pokuty v celkové výši 26 miliard dolarů, ale ani jediný z bankéřů zapojených do těchto kauz nebyl osobně obviněn.

Vláda se soudním procesům s bankéři vyhýbá. Dává přednost takzvaným dohodám o odloženém stíhání, kdy se společnosti zavážou k určitým omezením svých budoucích obchodních aktivit – například k zákazu spekulací na trhu s bydlením. Bez reálné hrozby trestního stíhání jsou bankéři a další finančníci ponecháni, aby dál podstupovali nezodpovědná rizika.

V předchozí části jsme viděli, že vláda nevynakládá velké úsilí na potrestání finančních zločinců. Proč tomu tak je? Nebylo by lepší žít ve společnosti, kde mají závažné zločiny i závažné následky?

Americká vláda je jednoduše velmi špatně vybavena k tomu, aby přivedla zkorumpované bankéře před spravedlnost. Vládní žalobci mají často úzké vazby na finanční sektor. Například generální prokurátor USA Eric Holder a jeho zástupce Lanny Breuer byli dříve obhájci klientů z oblasti kriminality bílých límečků – a právě oni měli během svého působení ve veřejné funkci dohlížet na stíhání bank.

Když však Breuer v roce 2013 odstoupil, jednoduše se vrátil do své předchozí velké advokátní kanceláře v soukromém sektoru, kde opět zastupoval finanční společnosti. Dokonale tak ilustroval fenomén „otáčivých dveří“ mezi soukromým byznysem a veřejnou funkcí.

Stíhání finančníků navíc brzdí i vládní doktrína „neprohrát“. Co to znamená v praxi? Po nástupu Baracka Obamy do úřadu najalo ministerstvo spravedlnosti velké množství bývalých obhájců z lobbistického prostředí. Tito právníci si do státní služby přinesli logiku soukromého sektoru: maximalizovat výsledky a minimalizovat riziko.

V důsledku toho se žalobci velmi často uchylují k mimosoudním dohodám, i když by měli slušnou šanci uspět před porotou. Nepsaným pravidlem se stalo: k soudu se nejde, pokud existuje byť jen malá šance, že by vláda mohla prohrát.

Dalším faktorem je takzvaná doktrína „kolaterální újmy“. Podle ní musí žalobci při rozhodování o obvinění společnosti zvažovat širší dopady případného trestu na ekonomiku a zaměstnanost. V praxi to vede k tomu, že mnozí žalobci na ministerstvu spravedlnosti považují velké banky a další finanční instituce za „příliš velké na to, aby mohly být potrestány“.