Řekla si o to?

Dokážete si představit ten povyk, kdyby bylo za vraždu odsouzeno méně než 7 procent pachatelů? Vedení policie by bylo bez váhání odvoláno, vlády by čelily tlaku na rezignaci a média by neúnavně pranýřovala justiční systém, dokud by se něco nezměnilo. A zcela oprávněně.

Teď se ale zamyslete nad tímto: méně než 7 procent nahlášených znásilnění končí odsuzujícím rozsudkem. Drtivá většina těch, kteří se dopouštějí tohoto odporného zločinu, zůstává nepotrestána. A média kvůli tomu zdaleka tak hlasitě neprotestují. Proč?

Je to důsledek kultury, v níž žijeme. Právě na tu se tato kniha snaží posvítit. Na základě skutečných případů ukazuje, jak se znásilnění stalo nejen běžným, ale i činem, za který jsou často obviňovány samotné oběti.

V tomto shrnutí zjistíte mimo jiné:

• proč nejsou oběťmi hromadného znásilnění jen ženy,
• jak někteří pachatelé znásilnění unikají trestu tím, že se sami stylizují do role skutečných obětí,
• a jak malé procento nahlášených znásilnění se vůbec dostane k soudu.

Představte si, že v soudní síni slyšíte následující výrok: „Jako pavouk ho vtáhla do své sítě.“ Jakého pachatele byste si pod takovým popisem představili? Vraha? Podvodníka? Ne. Tato slova pronesl obhájce o jedenáctileté dívce, když se snažil hájit muže, který ji znásilnil.

Bohužel, tento typ argumentace je v soudních síních i ve společnosti jako celku až příliš běžný. Oběti znásilnění jsou často zostuzovány, jako by si zločin samy přivolaly.

V tomto konkrétním případě, který se odehrál v texaském Clevelandu v roce 2010, nebyla jedenáctiletá dívka znásilněna jedním mužem. Opakovaně ji znásilňovala skupina několika mužů, kteří se k ní vraceli znovu a znovu. Člověk by čekal, že půjde o zcela jasný případ, v němž budou pachatelé rychle odsouzeni. Nestalo se tak.

Proč? Protože dívka byla „dost odvážná“ na to, aby nosila make-up. A co hůř – byla Latina. Tyto okolnosti byly zvráceně použity proti ní a staly se záminkou k jejímu obviňování.

A nejde jen o obhájce. V případech znásilnění jsou pachatelé často vykreslováni jako skutečné oběti. Když James McKinley psal v deníku The New York Times o hromadném znásilnění v Clevelandu, poznamenal, že mnoho lidí v místní komunitě bylo šokováno – nikoli však tragédií, která postihla dívku. Pobouřovalo je spíš to, že muži byli údajně „svedeni“ k takovému chování. Mnozí se obávali především toho, jak tento případ poznamená životy pachatelů.

Tyto postoje se mohou zdát absurdní, ale nevznikají ve vzduchoprázdnu. Jsou produktem kultury, v níž žijeme – kultury znásilnění, která oběti obviňuje, pachatele omlouvá a sexuální násilí normalizuje.

Od útlého věku jsou dívky vedeny k tomu, aby podnikaly nejrůznější kroky na svou ochranu před muži. „Nechoď sama ven v noci.“ „Nemluv s cizími muži.“ „Nenos oblečení, které toho moc odhaluje.“

Je ale skutečně na dívkách a ženách, aby znásilnění předcházely? Mnoho lidí si to myslí. Policie ostatně často reaguje na znásilnění tím, že ženám doporučuje omezit své pohyby.

Když v roce 2012 došlo v Minneapolis k několika znásilněním, policie vyzvala veřejnost k opatrnosti. Ženám doporučila necestovat o samotě, držet se v blízkosti ostatních a vyhledat bezpečí, pokud uvidí někoho podezřelého. Na první pohled to může znít jako rozumná rada, ve skutečnosti je ale často kontraproduktivní.

Před odhodlaným násilníkem nelze uniknout jen tím, že budete „dostatečně opatrná“. A přenášet odpovědnost za prevenci znásilnění na potenciální oběti navíc lidem usnadňuje je obviňovat, pokud k útoku dojde.

Jedna třiatřicetiletá žena, které budeme říkat Jane Doe, odešla brzy ráno z klubu a zavolala své kamarádce Sheile, protože měla obavy z podivného muže, který ji sledoval. Muž jí ukradl telefon a kabát a zmizel. Jane pokračovala v cestě domů – jen aby zjistila, že se muž znovu objevil a nastoupil za ní do autobusu. Vystoupila na zastávce nejblíže svému domovu v naději, že bude v bezpečí. Krátce poté poslala Sheila svého manžela, aby Jane našel. Našel ji na ulici poblíž jejího domu – ale už bylo pozdě. Jane byla znásilněna.

Stalo se to navzdory tomu, že byla obezřetná. A aby toho nebylo málo, některé zprávy o incidentu ji částečně vinily. Někteří lidé tvrdili, že pokud se cítila ohrožená, měla zůstat v autobusu a svěřit se řidiči.

To je zcela scestné. Člověk nenese odpovědnost za vlastní znásilnění jen proto, že vystoupil z autobusu.