Psychoblábol

Populární psychologie a knihy o osobním rozvoji tvrdí, že mají odpověď na všechny vaše problémy. Máte potíže v práci? „Předstírejte, dokud to nezvládnete!“ Trpíte depresí? „Změňte svůj postoj!“ Chemoterapie vám neléčí rakovinu? „Představujte si, jak se všechny rakovinné buňky rozpadají!“ Je to přece tak jednoduché.

Když vezmeme v úvahu, jak „snadné“ je podle příruček osobního rozvoje vyléčit naše trápení a kolik lidí tyto materiály skutečně čte, mohli bychom si myslet, že už dávno žijeme v ráji. A přesto nežijeme. Proč?

Protože osobní rozvoj často prosazuje neuvěřitelně zjednodušené filozofie, z nichž pak vycházejí žalostně nedostatečné strategie pro naše složité životy. Není divu, že příliš často neobstojí ani jejich základní předpoklady, ani navrhovaná řešení při vědeckém zkoumání.

A nejenže jsou velkohubé sliby obsažené v knihách populární psychologie neúčinné, někdy mohou být dokonce škodlivé. Zvyšují naše očekávání na úroveň, kdy už nedokážeme být spokojeni s ničím, co není dokonalé – což je v komplikovaném světě s tolika vlivy a aktéry prostě nemožné.

V tomto shrnutí zjistíte:

• proč můžete dělat lepší rozhodnutí, když vstanete „z postele levou nohou“,
• proč je odhalování negativních myšlenek podobné hledání blech,
• jak nesmyslné je snažit se udržet vlak života „na kolejích“ za každou cenu,
• a proč, ať se děje cokoli, nemůžeme být všichni vítězi.

Zdá se samozřejmé, že sebevědomí je klíčové pro naše štěstí. Vždyť je přece dobré cítit se sám se sebou dobře, ne? Ale jak důležité je ve skutečnosti vysoké sebevědomí? Je opravdu neodmyslitelnou součástí každého úspěšného a zdravého člověka, jak nám sugerují knihy o osobním rozvoji?

V populární psychologii se za příčinu celé řady problémů považuje nízké sebevědomí. Autoři například přisuzují slabé výkony ve škole nebo v práci tomu, že student či zaměstnanec má nízké mínění o sobě a svých schopnostech. Ve stejném duchu některé populární knihy spojují manželské problémy s nedostatkem sebedůvěry u jednoho či obou partnerů.

Mnoho textů také naznačuje, že školní tyrani šikanují ostatní děti a berou jim svačiny jen proto, aby si kompenzovali své bolestně nízké sebevědomí. Předpokládá se, že tím, že dominují svým vrstevníkům, posilují vlastní pocit hodnoty.

Ve skutečnosti se ale ukazuje, že u mnoha problémových forem chování není sebevědomí vůbec problémem. Výzkumy například prokázaly, že neexistuje žádná souvislost mezi sebevědomím dospívajících a problematickým chováním, jako je krádež, nadměrné pití alkoholu či promiskuita.

A když se vrátíme na dětské hřiště, ukazuje se, že tyrani jsou ve skutečnosti sebejistější než jejich vrstevníci – místo abychom je viděli jako ubohé, nejisté duše, jak bychom si možná představovali.

Ani pracovní výkon či schopnosti ve vztazích navíc nejsou úrovní sebevědomí ovlivněny. Zaměstnanci s vysokým sebevědomím například nemusí nutně překonávat ostatní ani v pracovních úkolech, ani v laboratorních testech.

Co víc, psychologické programy, jejichž cílem je zvýšit sebevědomí studentů, nijak nezlepšují jejich školní výsledky. Ve skutečnosti si vysokoškoláci, kteří měli studijní potíže a dostávali povzbudivé zprávy zaměřené na posílení sebevědomí, v následujících zkouškách vedli ještě hůře.

Zdá se tedy, že i lidé s vysokým sebevědomím mohou mít značné problémy. Pokud nás vůbec zajímá přesnější „taxonomie“ našich potíží, budeme se muset poohlédnout po něčem lepším než po univerzálním pojmu „sebevědomí“.

Otázka zní: v čem jsou si podobní šikanovaný školák a ambiciózní manažer? Odpověď: oba pravděpodobně uslyší, že by se měli chovat asertivněji.

Submisivní lidé – tedy ti mírní, kteří se nechtějí prát ani soutěžit, pokud se tomu mohou vyhnout – mohou z tréninku asertivity skutečně těžit. Pomůže jim lépe se postavit za sebe. Někdy se ale může asertivita snadno přehnat.

Vysoká míra asertivity totiž přináší významné sociální náklady. Lidé s výraznou asertivitou jsou svými vrstevníky vnímáni jako méně přátelští a bývají také méně oblíbení. A protože extrémně asertivní jedinci mají tendenci prosazovat své cíle bez ohledu na zájmy ostatních, častěji druhé urážejí nebo obtěžují a mohou se dokonce nevědomky izolovat od svého okolí.

Představte si například velmi asertivní dítě, které trvá na tom, že chce hrát fotbal, i když si všichni jeho kamarádi raději chtějí hrát na detektivy. Možná nakonec prosadí svou, ale stejně tak je možné, že tím jen odradí své přátele.

Totéž platí v byznysu stejně jako na hřišti. V jedné studii byli účastníci požádáni, aby ohodnotili vůdčí schopnosti svých manažerů. Ukázalo se, že extrémně asertivní manažeři byli hodnoceni jako horší vedoucí – stejně jako jejich příliš submisivní protějšky.

Asertivita může také narušit fungování jakékoli sociální skupiny. Skupina se prostě nikam neposune, pokud se každý snaží prosadit jen svou vlastní agendu. Když nikdo není ochoten dát druhým prostor, dělat kompromisy, spolupracovat nebo respektovat autoritu, situace se rychle zvrhne v nekonečné mocenské boje, které plýtvají časem i energií.

Představte si třeba, že jste ve skupině, která má natočit krátký film: pokud nikdo není ochoten ustoupit a dohodnout se, možná se nikdy nedostanete přes fázi plánování a k samotnému natáčení vůbec nedojde.

Silné ego a silná vůle tedy nejsou řešením každého problému. A to komplikuje náš nejdůležitější úkol: řízení vlastního života. Následující části ukážou, jak to ve skutečnosti funguje.