Proust a chobotnice

Když si sednete ke knize, prolistujete časopis nebo si na telefonu čtete textovou zprávu, zastavíte se někdy a zamyslíte se nad tím, jak úžasná schopnost čtení vlastně je? Jak se ty křivolaké čárky na stránce – nebo na obrazovce – jakoby kouzlem proměňují ve slova a věty? Jak se naše mozky vůbec dokázaly něco takového naučit?

Tato kniha čerpá z lidské historie, evoluce i neurovědy a vypráví pozoruhodný příběh o tom, jak se lidé poprvé naučili číst, jak čtení přetváří náš mozek a proč mají některé mozky se čtením potíže. Ukazuje, že čtení je zásadní součástí našeho vývoje – jak individuálního, tak jako druhu – a že každý si zaslouží správnou podporu, aby tuto dovednost mohl rozvíjet.

Po přečtení této knihy budete vědět, proč Mark Twain nenáviděl anglický pravopis, co nám mozek Alberta Einsteina říká o dyslexii a jak Sokrates předpověděl dnešní skeptický pohled na technologie.

Dějiny čtení jsou dlouhé a složité, jedno je však jisté: naše mozky se naučily číst ve chvíli, kdy jsme začali psát.

Samozřejmě je obtížné určit, kdy přesně lidé psaní poprvé vynalezli. Zdá se ale, že dlouho předtím, než vznikly abecedy s různými písmeny představujícími odlišné zvuky konkrétního jazyka, začali lidé zaznamenávat informace pomocí vizuálních symbolů.

Jeden z nejstarších známých příkladů pochází z jeskyně Blombos v Jižní Africe. Archeologové tam objevili kameny označené křížovými rýhami, které jsou podle odhadů staré téměř 80 000 let. Nevíme, co tyto čáry znamenaly, existují však i jiné příklady raných kultur, které používaly podobně označené kameny, lastury a kousky hlíny k zaznamenávání hospodářských transakcí. Máme tedy dobrý důvod se domnívat, že rýhy v jeskyni Blombos nejsou jen náhodné škrábance, ale nesou určitý význam.

Objev, že je možné věci ve světě zastupovat abstraktními symboly a tím zaznamenávat události pro budoucí generace, byl revoluční. Tak revoluční, že nakonec změnil i naše mozky.

Klíčové sdělení zní: Když lidé začali psát, naše mozky se přeuspořádaly, aby se vyrovnaly s novou výzvou – čtením.

Náš mozek se skládá z miliard propojených nervových buněk neboli neuronů. Ty mají úžasnou schopnost se přestavovat a vytvářet nová spojení podle toho, jak je používáme. Vědci tento jev nazývají „neurální plasticita“. Když se lidé poprvé učili číst, vznikaly v jejich mozku nové nervové dráhy, které jim umožnily rozpoznávat a bleskově dekódovat složité vizuální symboly.

Vzpomente‑li si, jaké to bylo učit se číst v dětství, snadno doceníte, jak mocná tato proměna je. Z počáteční bezradnosti nad podivnými značkami na stránce se vaše čtenářské dovednosti brzy staly natolik automatickými, že dnes téměř nedokážete nečíst slova, která máte před očima.

Neurovědci ukázali, že když se lidé dívají na neznámé tvary podobné písmenům, aktivuje se jen malá část zrakových oblastí v zadní části mozku. Jakmile však vidíme známá písmena, mozková aktivita se téměř ztrojnásobí. Nejenže se zapojí více zrakových oblastí, ale aktivují se i části mozku specializované na zpracování jazyka, sluchu a abstraktních pojmů.

Jedno z nejdůležitějších nových spojení, které se v mozku našich předků při učení číst vytvořilo, vedlo mezi oblastí v zadní části mozku zvanou gyrus angularis – zodpovědnou za vytváření asociací – a oblastmi podílejícími se na rozpoznávání objektů. Tento nervový průlom se stal základem některých prvních složitých písemných systémů, s nimiž se seznámíme v následující kapitole.

Psaní, jak ho známe, bylo v průběhu dějin několikrát nezávisle vynalezeno na různých místech světa. Sumerština psaná klínovým písmem – soustavou klínovitých značek připomínajících ptačí stopy – a egyptské hieroglyfy patří mezi nejlépe prozkoumané rané písemné systémy. Oba vznikly zcela nezávisle kolem roku 3200 př. n. l. v Mezopotámii a ve starověkém Egyptě.

Původně sloužily především k administrativním a účetním účelům. Zpočátku byly piktografické, tedy takové, v nichž symboly zhruba připomínaly věci, které označovaly. Například egyptský hieroglyf pro „dům“ vypadá jako staroegyptský dům viděný shora – tak, jak by ho viděli bohové.

Abychom mohli tyto piktogramy rychle rozpoznávat, musel si mozek vytvořit nové cesty mezi zrakovými a asociačními oblastmi, mezi oblastmi zapojenými do zpracování jazyka a čelními laloky, kde probíhá vyšší myšlení.

Postupem času se oba systémy stávaly složitějšími a abstraktnějšími. Ke konci egyptského období vzrostl počet hieroglyfů z přibližně 700 na několik tisíc. Některé hieroglyfy začaly představovat nejen celé slovo, ale také první slabiku či zvuk daného slova.

Vzhledem k této složitosti trvalo zvládnutí těchto starověkých písem několik let. To se změnilo, když staří Řekové objevili, že psaní může být „snadné jako ABC“.

Klíčová myšlenka: První abecedy zrevolucionizovaly naši schopnost zaznamenávat myšlenky – a samotné myšlení.

Kolem roku 750 př. n. l. si Řekové uvědomili, že jejich jazyk lze rozložit na omezený počet zvuků a že každý zvuk může být reprezentován jedním písmenem. Pravděpodobně je inspirovalo souhláskové písmo Féničanů, sami však zašli o krok dál.

Řecká abeceda byla prvním písmem, které se plně spoléhalo na malý soubor písmen odpovídajících zvukům, aniž by kombinovalo znaky pro celá slova nebo slabiky. To Řekům umožnilo snadno zaznamenávat mluvený jazyk ve všech jeho jemnostech.

Tento systém měl řadu výhod. Především jsou abecedy úsporné: většina z nich používá méně než 26 písmen k zachycení všech zvuků daného jazyka. To šetří energii i úsilí našeho mozku. Zároveň mají další plus: abecední písma se učí mnohem snáz a rychleji než systémy se stovkami či tisíci různých znaků.

Abecední systém nakonec lidem umožnil zaznamenávat mluvená slova i nevyřčené myšlenky v celé jejich složitosti. Zároveň nám dovolil vytvářet zcela nové myšlenky, které dosud nebyly formulovány. Pro Řeky to znamenalo neuvěřitelně plodné období umění, kultury, vědy a politiky zhruba od roku 700 př. n. l. do 600 n. l. – období, o němž si díky abecedě můžeme dodnes číst v celé jeho kráse a složitosti.