Proti kreativitě

Od majestátních výšin kanceláří v C‑suite až po lavice parlamentu se stále dokola ozývá jedno společné heslo: Buďte kreativní! Co když se ale za tímto na první pohled neškodným výkřikem skrývá mnohem zlověstnější agenda? Kniha „Proti kreativitě“ tvrdí, že současná posedlost naší kultury kreativitou nemusí být tak pozitivní, jak se zdá. Je to protiintuitivní teze – a přesto překvapivě přesvědčivá, když se podíváme na to, kde a proč je kreativita ceněna.

Tato kniha ukazuje, jak se kreativita stala jednou z klíčových ctností kapitalismu. Dozvíte se, jak byl tento pojem mobilizován k často utlačujícím cílům – v politice i na pracovišti. Po přečtení této argumentace se na kreativitu už nikdy nebudete dívat stejně.

V tomto shrnutí zjistíte, jak se umělá inteligence stala nástrojem reklamy, proč firmy tolik stojí o „myslitele“ a proč ping‑pongový stůl nezachrání vaši čtvrť.

Představte si, že kráčíte ulicemi New Yorku a narazíte na běžný výjev: bezdomovce, který prosí o drobné. Jeho způsob žádosti je však neobvyklý. Místo aby držel jednoduchý kartonový nápis, zpívá píseň – s vlastními texty. Jak kreativní! Nebo ne?

Jeho vystoupení sice na chodníku vyčnívá, ve skutečnosti ale dělá totéž, co musí dělat každý jiný v tomto městě: prodává svou práci, aby přežil. I jako někdo, koho kapitalistický systém zjevně zklamal, musí dál směňovat svůj talent za peníze – a tím pomáhá udržovat tentýž systém v chodu.

V současném světě jsme na tom podobně všichni. To, čemu říkáme naše kreativita, bylo zredukováno na pouhé palivo ekonomického růstu. Klíčové sdělení zní: neoliberální kapitalismus si přivlastnil pojem kreativity.

Význam kreativity nikdy nebyl pevně daný. V čase i prostoru se měnil a vyvíjel. Ve starověku byla kreativita posvátnou mocí bohů, kteří mohli vyvolat celé nové světy. V době osvícenství se kreativita stala individuální vlastností, kterou umělci využívali k vyjadřování složitých myšlenek a emocí – vzpomeňte si na dramatiky, skladatele či avantgardní malíře.

V průběhu 80. a 90. let byla kreativita znovu redefinována. Tato desetiletí byla svědky nástupu a upevnění neoliberalismu – ideologie, která chápe společnost jako ekonomický trh a lidi jako racionální, sobecké aktéry na tomto trhu. Jakmile se neoliberalismus prosadil v zemích jako Spojené státy a Velká Británie, začalo se stále více aspektů každodenního života organizovat podle této logiky.

Jak to ovlivnilo pojem kreativity? Především přestala být božskou mocí nebo prostředkem intimního sebevyjádření. V neoliberálním režimu byla kreativita předefinována jako nástroj, který si každý jednotlivec musí zdokonalovat, aby zvýšil svou ekonomickou hodnotu. Vzpomeňte si, jak často zaměstnavatelé říkají, že chtějí pracovníky, kteří jsou „podnikaví“.

Tento nový pojem kreativity pronikl i do politického diskurzu. V mnoha západních zemích vlády uvolnily regulace ve jménu „podpory inovací“. Stále častěji také pravicoví politici zesměšňují tradiční sociální služby, jako jsou školy a nemocnice, jako údajně nepružné a neefektivní.

V následujících kapitolách se podíváme blíže na to, jak kreativita funguje jako nástroj pro udržení kapitalismu – a jak by mohla být znovu promyšlena jako síla, která může svět skutečně změnit k lepšímu.

Představte si kreativní pracovní prostředí. Co vidíte? Moderní open‑space kancelář se stylovým nábytkem a stolním fotbalem? Trendovou kavárnu plnou umělců, designérů a programátorů, kteří společně pracují na projektech? Nebo možná domácí studio, kde spisovatel tvoří v tichu a samotě.

Tyto představy o kreativní práci se na první pohled zdají ideální, často však skrývají nepříjemné stránky. Ta „zábavná“ kancelář? Obvykle s sebou nese očekávání šedesátihodinových pracovních týdnů. Ta útulná kavárna? Je plná finančně zajištěných freelancerů. A domácí studio? Jistě, je pohodlné – ale když pracujete z domova, nikdy se doopravdy neodhlásíte.

Klíčové sdělení je: v kapitalismu znamená kreativní práce zpravidla delší a tvrdší práci.

V roce 2002 publikoval urbanista Richard Florida knihu „Vzestup kreativní třídy“. V tomto bestselleru tvrdil, že ekonomiku budoucnosti bude pohánět „kreativní třída“ – jeho označení pro vysoce vzdělané pracovníky, kteří vydělávají peníze díky svým jedinečným dovednostem a talentům. Teoreticky by do ní mohl patřit kdokoli, v praxi šlo hlavně o umělce, programátory a různé kancelářské profesionály.

Podle Floridy mají pracovníci kreativní třídy výhodu, protože jsou flexibilnější a nezávislejší než jejich tradiční protějšky. V teorii to znamená, že dávají přednost svobodě na volné noze před stabilitou stálého pracovního poměru a raději si vybírají projekty podle svých vášní, než aby šplhali po firemním žebříčku.

Praxe je však mnohem méně idylická. Zaměstnavatelé tento koncept kreativní třídy využili ke snižování nákladů. Místo najímání zaměstnanců na plný úvazek nebo poskytování profesionálních pracovních prostor se stále více odvětví spoléhá na levnější smlouvy pro freelancery a očekává, že si pracovníci zajistí zázemí sami. Ještě hůř: některé firmy platí za umělecký výstup méně s argumentem, že „expozice“ nebo osobní naplnění spojené s kreativní prací je dostatečnou odměnou.

Tento model kreativní práce vyžaduje neustálé nasazení a staví pracovníky proti sobě v nekončící soutěži.

Naštěstí existují alternativy. Někteří lidé se rozhodli neprodávat své kreativní dovednosti na trhu, ale místo toho je využít k budování nových ekonomických organizací. Příkladem jsou družstvo Coffee Cranks v Manchesteru ve Velké Británii nebo univerzita Mondragón ve Španělsku. V těchto organizacích pracovníci nesoutěží jako nezávislí dodavatelé, ale spolupracují jako spoluvlastníci.

Právě zde se kreativita dostává do popředí: družstva experimentují s novými způsoby výroby, rozdělování úkolů a sdílení zisků. Takto pojatá kreativita ruší tradiční mzdové vztahy a otevírá prostor pro skutečně inovativní formy organizace práce.