Projekt Zvířecí farma

Lidé chovají zvířata pro maso, mléko a vejce po značnou část své historie. Když si dnes představíme farmy, vybaví se nám zelené louky, zvlněné kopce a zvířata volně se pasoucí na pastvinách. Jak blízko má ale tato idyla ke skutečnosti? Stručná odpověď zní: téměř vůbec.

Současné farmy mnohem víc připomínají továrny z počátků průmyslové revoluce – a to jak pro zvířata, tak pro lidi, kteří v nich pracují. Co se tedy změnilo a jak může vypadat budoucnost? Tyto kapitoly nás zavedou do světa moderního intenzivního chovu a průmyslové živočišné výroby. Odhalíme krutou realitu, zjistíme, jak nás ovlivňuje, a podíváme se na možné alternativy.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, jak 300 snesených vajec ročně mění anatomii slepic; proč může hodina strávená v moderním velkochovu být smrtelná pro člověka s astmatem; a proč byl Rogeru Harleymu nabídnut roční obnos 250 000 dolarů, jen aby se svého chovu vzdal.

Zamysleli jste se někdy nad tím, odkud pochází maso ve vašem supermarketu? A proč jsou obří balení masa tak levná? Pravděpodobně tušíte, že je to důsledek masové, průmyslové výroby – ale jak přesně funguje?

Průmyslový chov je celosvětový fenomén. V posledních desetiletích došlo k globálnímu posunu od malých pasteveckých farem k velkým velkochovům, které umožňují produkovat více masa než kdykoli dřív. Potravinářský průmysl se globalizoval: lidé v Číně dnes jedí kuřecí prsa vyprodukovaná ve Spojených státech a američtí farmáři krmí své krávy krmivem vypěstovaným v Brazílii.

Tato nově globalizovaná masná výroba však přináší řadu problémů jak pro lidi, tak pro zvířata. Pracovníci v těchto obřích provozech se denně setkávají s jedněmi z nejkrutějších podmínek pro zvířata na planetě. Aby vůbec dokázali svou práci vykonávat, musejí se od toho, co dělají, psychicky odpojit. Není náhodou, že se mnozí zaměstnanci velkochovů stávají vegetariány.

Zaměstnanci průmyslových farem čelí i vážným fyzickým rizikům. Jsou vystaveni vysokým koncentracím amoniaku z moči a výkalů zvířat, což často vede k chronickému, někdy i trvalému kašli. Člověk s astmatem může při nechráněném pobytu v takovém prostředí po dobu jediné hodiny zemřít.

Pro zvířata jsou tyto provozy samozřejmě ještě horší – na rozdíl od lidí totiž nemají možnost odejít. Celý svůj krátký život tráví v neustálém utrpení.

Mnoho lidí se při první návštěvě velkovýrobny vajec rozpláče. Proč tomu tak je?

Slepice v těchto provozech jsou drženy v malých bateriových klecích, bez přirozeného světla a v naprosté špíně. Když autorka Sonia Faruqi navštívila několik takových farem, zjistila, že do klecí o velikosti mikrovlnné trouby je často namačkáno čtyři až osm slepic. Klece jsou naskládány v několika patrech nad sebou a jen zřídka – nebo vůbec – se čistí. V jedné hale tak může být až 300 000 zvířat.

Slepice žijí v trvalém znečištění. Často jsou obklopeny mrtvými ptáky, protože pracovníci jsou příliš lhostejní nebo přetížení na to, aby uhynulá zvířata pravidelně odstraňovali. Klece se udržují ve tmě, protože to ptáky mírně zklidňuje. Většina slepic ve velkovýrobně vajec nikdy neuvidí slunce.

Jaký dopad mají tyto podmínky na psychiku zvířat? Ptáci v nich šílí. Snaží se navzájem klovat až k smrti, a proto jim mnozí farmáři odřezávají vysoce citlivé zobáky žhavými noži. Přesto se slepice i s takto zmrzačenými zobáky dál navzájem zraňují – někdy dokonce začnou jedna druhou zaživa požírat.

Slepice jsou navíc geneticky šlechtěny tak, aby produkovaly co nejvíce vajec a masa, což má pro ně katastrofální následky. Jedny linie jsou chovány na extrémní snášku, jiné na obrovská prsa. Slepice umírají, protože tlak při snášení více než 300 vajec ročně doslova vytlačuje jejich vnitřnosti z těla. Některé ptáky už jejich tělo neunese – jejich hrudník je tak těžký, že nemohou chodit.

A přestože jsou podmínky v drůbežárnách otřesné, prasata na tom bývají ještě hůř.