Proč zebry nedostávají vředy

Stres je v mnoha ohledech symbolem naší doby. Knihy a články nám slibují, že nám pomohou se s ním vypořádat – ať už prostřednictvím efektivnějších denních rutin, které nám umožní se mu vyhnout, nebo pomocí mindfulness či meditace, abychom ho lépe zvládali. Co ale stres vlastně je a jak ovlivňuje naše tělo, mysl a společnost?

Na rozdíl například od zeber na africké savaně dokážou lidé stres nejen prožívat, ale i vytvářet – díky našemu vysoce vyvinutému a složitému mozku. To nás činí náchylnými k celé řadě stresorů, včetně problémů, které si pouze představujeme v budoucnosti, a které jiní savci vůbec neřeší. Takový stres není škodlivý jen sám o sobě, ale negativně působí i na náš kardiovaskulární systém, produkci inzulinu, reprodukci a nakonec na celkové zdraví.

Následující kapitoly podrobně vysvětlují, jak tyto procesy fungují a co můžeme dělat, abychom se stresem lépe zacházeli. Dozvíte se mimo jiné, jakou roli hraje stres v tom, že se deprese stává jednou z hlavních příčin invalidity, proč jsou lidé s nízkými příjmy náchylnější k nemocem spojeným se stresem a jak může stres přispívat ke vzniku cukrovky.

Jsou dvě hodiny ráno a vy nemůžete usnout, přestože vás ráno čeká prezentace, která může rozhodnout o vaší kariéře. Jste prostě příliš ve stresu. Situace jako tato jsou pro lidský život typické. Proč ale stres vůbec cítíme?

Když se podíváme na zbytek živočišné říše, zjistíme, že stresová reakce se spouští především při fyzickém nebezpečí. Představte si, že jste zebra na savaně: nejvíc stresující situace, jakou můžete zažít, je útěk před lvem, zatímco máte napůl roztrženou nohu. Nebo pokud jste lev, stres pro vás znamená pronásledování zebry ve chvíli, kdy se blíží hladovění. Obě situace jsou sice odlišné, ale v obou jde o akutní krizi, kterou je nutné okamžitě řešit, aby bylo zajištěno přežití.

Některá zvířata se potýkají i s chronickým fyzickým stresem. Představte si například, že musíte každý den ujít desítky kilometrů, abyste našli vodu nebo potravu. U lidí je však největším zdrojem stresu často stres psychologický – tedy ten, který si vytváříme v hlavě.

Zvažte situace jako dopravní zácpy, blížící se termíny, hledání parkovacího místa nebo vyhrocené hádky s rodinou či partnerem. Žádná z těchto situací obvykle nevyžaduje mimořádnou fyzickou aktivitu – málokdy končí pěstními souboji nebo dramatickým útěkem. Přesto v nás vyvolávají silný stres.

Lidé se navíc stresují i kvůli věcem, které se teprve mohou stát. Obáváme se hypoték, nadcházejících pracovních pohovorů, výše důchodu – čehokoli, co si dokážeme představit. Má to smysl, pokud díky tomu můžeme připravit plán, jak se s těmito stresory vypořádat. Je to ale zbytečné a vyčerpávající, pokud situaci, která nás znepokojuje, vůbec nemůžeme ovlivnit.

Z evolučního hlediska je tedy dlouhodobý psychologický stres velmi nedávný jev.

Vzpomínáte si na poslední chvíli, kdy vás někdo pořádně vyděsil tím, že vyskočil zpoza dveří? V tu ránu jste byli úplně vzhůru, maximálně soustředění a cítili jste každý sval v těle. Co přesně tuto reakci vyvolává?

Stojí za ní autonomní nervový systém, který zajišťuje, že naše tělo funguje bez vědomého řízení. Automaticky ovládá všechny nevědomé procesy, jako je zčervenání, dýchání, pocení nebo orgasmus.

Autonomní nervový systém se skládá ze dvou částí, které působí protichůdně. Způsob, jakým spolu spolupracují, je klíčový pro to, jak reagujeme na stres.

Sympatický nervový systém se aktivuje v okamžiku skutečné nebo vnímané krize. Zprostředkovává bdělost, vzrušení, aktivaci a mobilizaci organismu. Studenti medicíny si ho někdy žertem pamatují podle čtyř F: útěk (flight), boj (fight), strach (fear) a sex.

Sympatikus začíná v mozku a větví se ke každému orgánu, cévě a potní žláze v těle, až k drobným svalům u kořínků každého chloupku. Proto se vám při leknutí ježí kůže.

Protikladem sympatiku je parasympatický nervový systém, který zajišťuje klid a „údržbové“ činnosti organismu. Podporuje růst, ukládání energie, trávení a další podobné procesy. Zatímco sympatikus zrychluje srdeční tep, parasympatikus ho zpomaluje.

Oba systémy jsou velmi dynamické – mohou být aktivovány různou rychlostí a na různě dlouhou dobu. Nervy, podobně jako elektrické kabely, dokážou přenášet signály s ohromnou přesností, takže aktivitu konkrétního orgánu lze okamžitě zvýšit nebo naopak utlumit. A to je dobře, protože rychlá stresová reakce je pro přežití klíčová: když potřebujete utéct predátorovi, musíte mít zrychlený tep hned, ne za pět minut.

Kromě nervových signálů uvolňuje mozek do krve i hormony. Ty sice působí pomaleji než nervové impulzy, ale jejich účinek je dlouhodobější a zasahuje celé tělo. Chronicky zvýšené hladiny těchto hormonů však znesnadňují normální stresovou reakci i následnou regeneraci.