Proč už s bělochy nemluvím o rase

V roce 2014 měla Reni Eddo‑Lodge dost. Její debaty s bělochy o rasismu nikam nevedly. Frustrovaná proto napsala blogový příspěvek s názvem Proč už s bělochy nemluvím o rase. Ten se stal virálním – a důsledky byly jiné, než čekala. Svůj původní postoj přehodnotila a uznala, že je nezbytné do rozhovorů vstupovat dál. Tato kniha je výsledkem tohoto obratu.

Dnešní Británie je – stejně jako řada dalších zemí – stále rasistická. Lidé to mohou popírat, ale rasismus je v ní stále přítomný. Pokud máte pocit, že se můžete odvrátit a rasismus ignorovat, je velmi pravděpodobné, že jste bílí a těžíte z toho, čemu se říká bílé privilegium. Lidé z etnických menšin si takový luxus dovolit nemohou.

Británie má rasistickou minulost. Pokud se chceme společně pokusit tuto minulost překonat a zajistit, aby všichni měli stejné příležitosti, musíme se o této historii učit a vyrovnat se s jejími důsledky, které jsou citelné dodnes. Ano, otroctví i Britské impérium formálně skončily, ale jejich dědictví přetrvává v hluboce zakořeněné institucionální i společenské diskriminaci a rasismu.

Eddo‑Lodge ukazuje, že pokud budeme spolupracovat, můžeme pohromu rasismu postupně překonat a dosáhnout jasnější budoucnosti. V této knize se mimo jiné dozvíte, jak Britové zacházeli s indickými vojáky během první světové války, jak britské politické elity využívají jazyk k podněcování rasismu a co má Harry Potter společného s rasovými vztahy.

„Já barvu nevidím.“ Tuto větu jste pravděpodobně slyšeli od nějakého dobře míněného, progresivně smýšlejícího bělocha, pronesenou s naprostou upřímností – a téměř jistě ne jen jednou. Má naznačovat, že mluvčí chce žít ve světě, kde jsou všichni posuzováni podle svých schopností a talentu. A co víc, má působit jako důkaz, že on sám už tak žije.

Jenže takové prohlášení je nejen krajně povýšené, ale především zcela míjí podstatu problému. A co hůř, mýtus „barvosleposti“ brání rozhovorům, které by mohly vést k posunu.

Řekněme si to jasně. Pro nebílé lidi – bez ohledu na sociální třídu – je rasismus vetkaný do drsné struktury každodenního života. Pokud má být problém rasismu v Británii řešen, je nutné překlenout komunikační propast mezi bělochy a lidmi jiné než bílé pleti.

V roce 2014 se autorka – černá britská novinářka – pustila do zkoumání strukturálního rasismu. Reakce bělochů se však omezovaly na znuděnost, pohoršení nebo defenzivu. Z čisté frustrace proto napsala blogový příspěvek nazvaný „Proč už s bělochy nemluvím o rase“. Očekávala vlnu rasistických útoků, ale k jejímu překvapení se text stal virálním a většina reakcí byla pozitivní.

Zhruba řečeno se ohlasy rozdělily do dvou skupin. Černí čtenáři cítili, že autorka přesně pojmenovala zkušenosti, které sami těžko formulovali. Bílí čtenáři byli znepokojeni představou, že kolektivně přispěli k tomu, aby se lidé cítili takto, a chtěli vědět, co mohou udělat pro zlepšení situace. Obě skupiny se shodly, že klíčem je dialog.

Ukázalo se také, že autorka má talent tyto problémy srozumitelně vysvětlovat – a právě proto je zásadní, aby v rozhovorech o rase s bělochy pokračovala. Od té doby Eddo‑Lodge působí jako aktivistka, která mluví téměř výhradně s bělochy o rase a snaží se prohloubit jejich porozumění rasismu v Británii. Chce posunout věci kupředu a překonala frustraci, která prostupovala jejím prvním článkem.

Produktivní debaty o rasových nerovnostech v Británii musí probíhat napříč celou společností – bez ohledu na barvu pleti. Než se ale začneme věnovat konkrétním podobám rasismu v dnešní Británii, musíme se podívat hlouběji do její historie.

Rétorika krajní pravice není nijak subtilní. Když se bílí rasisté setkají s černými či hnědými lidmi, často na ně křičí: „Vraťte se tam, odkud jste přišli!“ Jak však v roce 2008 připomněl publiku ředitel Institutu rasových vztahů Ambalavaner Sivanandan: „Jsme tady, protože vy jste byli tam.“

Jinými slovy, dnešní rasismus v Británii je úzce spjat s její historií kolonialismu, imperialismu a účasti na transatlantickém obchodu s otroky.

Většina Britů si přitom roli své země v tomto hanebném byznysu neuvědomuje. Mylně ho vnímá jen jako součást amerických dějin. Britský obchod s otroky začal v roce 1562 a skončil až přijetím Zákona o zrušení otroctví v roce 1833. Od jeho zrušení tedy uplynulo méně času, než po jakou dobu samotný britský obchod s otroky trval.

Většina zotročených lidí zůstávala pro britskou veřejnost neviditelná – končili na plantážích v koloniích daleko od samotné Británie. Přesto byli zotročení Afričané pravidelně převáženi přes přístavy jako Liverpool, Bristol, Exeter či Londýn. Byli násilně odtrženi od svých rodin a převáženi přes oceán v přeplněných podpalubích, kde byly nemoc a smrt na denním pořádku. A po skončení této hrůzné cesty je čekal život plný nesmírného utrpení a násilí, které se přenášelo z generace na generaci.

Britský rasismus však nevychází jen z obchodu s otroky. Celé jeho světové impérium na rasové hierarchii v podstatě stálo. Zvlášť patrné to bylo v dobách válek: Britské impérium se opakovaně spoléhalo na oběti černých a asijských vojáků, které pak považovalo za méněcenné než bílé britské vojáky.

Během první světové války bojoval za Británii více než milion indických vojáků. Dělali to v domnění, že po skončení bojů bude Indie osvobozena od koloniální nadvlády. Už během války však byli na bojišti hodnoceni níže než nejníže postavení bílí britští vojáci a v léčebných zařízeních byli segregováni. Ve válce zahynulo 74 000 indických vojáků – a Británie nakonec odmítla koloniální nadvládu ukončit.

Není třeba dodávat, že tento hluboce diskriminační a rasistický postoj se znovu projevil, když po válce do Británie přicházeli černí vojáci z Karibiku. Policie pravidelně prohledávala domovy černých obyvatel a v Liverpoolu byl čtyřiadvacetiletý černý námořník veřejně lynčován bílými muži, kteří po něm házeli cihly.

To vše ukazuje, že kdo chce pochopit dnešní rasismus v Británii, musí se vyrovnat s hluboce rasistickým dědictvím britských dějin.