Proč sedí všichni černí studenti v jídelně spolu?

„Proč sedí všechny černé děti v jídelně spolu?“ To je otázka, kterou si mnozí rodiče, učitelé i studenti kladou, když vstoupí do rasově smíšených středních škol v USA. Na mnoha z nich se černí, bílí, latinskoameričtí a další nebílí studenti sdružují do vlastních skupin a jen zřídka vstupují do mezirasového dialogu.

To je bohužel součást mnohem většího problému v americké společnosti. Přestože je obyvatelstvo stále rozmanitější, staré vzorce segregace přetrvávají a mnoho lidí se stále cítí nepříjemně, když má mluvit o rase.

Proč je pro Američany tak těžké o rase mluvit? Proč rasové rozdělení stále udržuje lidi od sebe? A co se s tím dá dělat – jak ve školství, tak v americké společnosti jako celku?

V tomto shrnutí se dozvíte, jak jsou školy a čtvrti v USA dodnes rasově segregované, proč jsou naše představy o rase formovány a zkreslovány kulturními stereotypy a proč je výchova citlivá k otázkám rasy zásadní pro zdravý vývoj dětí.

Na začátku své kariéry ve vysokoškolském vzdělávání se autorky jednou zeptala bílá studentka, co bude učit příští semestr. „Kurz o rasismu,“ odpověděla. „Aha,“ reagovala studentka s překvapeným výrazem. „On ještě existuje rasismus?“

Tato otázka autorku zaskočila. Jak může někdo nevědět o tom, že rasismus v USA stále existuje? O několik let později – po zastřelení Trayvona Martina a masakru v kostele v Charlestonu v Jižní Karolíně – se autorka domnívala, že se tento postoj změní. K jejímu překvapení však mnoho bílých lidí stále věřilo, že rasismus je minulostí. To ale nemůže být dál od pravdy.

Klíčová myšlenka: Rasismus a rasová nerovnost ve Spojených státech přetrvávají.

Ano, USA v této oblasti dosáhly určitého pokroku, zejména díky hnutí za občanská práva v 50. a 60. letech. Rasismus a rasová nerovnost však nadále zasahují téměř všechny oblasti americké společnosti – bydlení, vzdělávání, trestní justici a mnoho dalších.

Data to jasně ukazují. Podle údajů amerického Úřadu pro statistiku práce dominují nejlépe placeným profesím bílí a asijští Američané. Na opačném konci pomyslného žebříčku jsou lidé latinskoamerického původu nadměrně zastoupeni v nízko placených odvětvích, jako je zemědělství nebo úklid. A černoši se nepřiměřeně často ocitají v takzvaných „podřadných“ zaměstnáních, například jako ošetřovatelé, řidiči autobusů nebo bezpečnostní pracovníci.

Rozsah rasové nerovnosti v USA je ještě zřetelnější, když se podíváme na příjmovou propast mezi bílými a černými Američany. Podle údajů Pew Research Center z roku 2014 byl medián příjmu bílé domácnosti 71 300 dolarů, zatímco medián příjmu černé domácnosti činil pouze 43 300 dolarů.

Pravdou je, že bílí Američané získávají řadu společenských výhod už jen tím, že jsou bílí. To je patrné téměř ve všech ukazatelích jejich životní úrovně – od vyšších příjmů až po delší očekávanou délku života. Bílí Američané si navíc užívají i mnohá privilegia, která si sami často ani neuvědomují. Například mohou nakupovat v obchodních domech, aniž by je někdo podezíravě sledoval. A mohou posílat své děti do školy s vědomím, že nebudou diskriminovány kvůli barvě pleti.

Rasová nerovnost tedy v USA rozhodně zůstává problémem – mnoho bílých lidí si toho ale vůbec není vědomo. Proč? Jak mohou být tak slepí k něčemu, co je při pohledu na data tak zjevné?

Představte si někoho, koho jste delší dobu neviděli a s kým jste nemluvili – třeba známého, který se vám z okruhu přátel postupně vytratil. Jak se má? S čím se v poslední době potýká? Nevíte? A právě v tom je problém. Je těžké vědět, s čím se druzí potýkají, když s nimi nemáme žádný kontakt.

V mnohem větším měřítku se totéž děje mezi různými rasovými skupinami v americké společnosti. Není tedy divu, že si mnoho bílých lidí neuvědomuje, že rasismus přetrvává.

Klíčová myšlenka: Rasová segregace zůstává problémem jak ve školách v USA, tak v americké společnosti jako celku.

Možná si myslíte, že školní segregace je problém, který byl vyřešen už v 50. letech. To ale není úplně pravda. V roce 1954 sice Nejvyšší soud v případu Brown v. Board of Education rozhodl, že zákonem nařízená segregace ve školách je protiústavní. A ano, následně došlo k určitému pokroku v desegregaci škol na americkém jihu. Situace v severovýchodních státech se však příliš nezlepšila. Ve skutečnosti tam od 50. let de facto školní segregace neustále roste.

De facto segregace znamená, že lidé jsou ve skutečnosti („de facto“) odděleni podle rasy, i když to nevyplývá přímo ze zákona. Jinými slovy, segregace není právně nařízená, ale přesto k ní dochází.

Důvody jsou složité, výsledky však mluví samy za sebe. V roce 2017 navštěvovalo více než 50 procent černých studentů v severovýchodních státech školy, kde bylo 90 až 100 procent žáků nebílých. A celostátně chodilo téměř 75 procent černých studentů do takzvaných škol s většinovým zastoupením menšin, kde více než polovina žáků pochází z menšinových skupin.

Segregace bohužel nadále ovlivňuje nejen školy, ale i celé čtvrti. Přetrvávání tohoto problému je patrné mimo jiné i na tom, jak realitní makléři zacházejí se svými klienty. V roce 2006 vyslala Národní aliance pro spravedlivé bydlení do měst po celých USA „testery“, kteří se vydávali za zájemce o koupi domu. Výsledky byly šokující: v 87 procentech případů byli tito figuranti směrováni do čtvrtí podle své rasy. Bílým lidem byly ukazovány domy v převážně bílých čtvrtích, zatímco černým lidem domy v převážně černošských oblastech.

V důsledku segregace vyrůstá mnoho Američanů v komunitách, kde mají jen omezené možnosti setkávat se s lidmi z jiného rasového prostředí. To pak vede k tomu, že si nejsou vědomi problémů druhých. A jak uvidíme v další části, jejich představy o jiných rasových skupinách se pak často zakládají na stereotypech, nikoli na zkušenosti se skutečnými lidmi.