Proč jsem hinduista

„Sekularismus“ se často definuje jako hnutí namířené proti náboženství. V Indii to ale funguje trochu jinak – v zemi, kde si hinduisté, buddhisté, muslimové a sikhové po staletí podávají ruce. Tam jde už dlouho především o to, aby se stát nepřiklonil k jedné víře a nedával jí přednost před ostatními.

Dnes je tento ideál napadán zastánci hindutvy, ideologie vládnoucí Indické lidové strany (BJP). Na místní i celostátní úrovni probíhá kampaň, která se snaží nově definovat indickou národní identitu podle náboženských linií a vyloučit nehindy, především muslimy.

Důsledky, jak upozorňuje Shashi Tharoor, mluví samy za sebe. Roste nesnášenlivost, násilí a bigotnost, zatímco památky na nehindskou minulost země, jako je Tádž Mahal, se staly terčem kampaně kulturního vandalismu. To se podle autora musí změnit.

Jak? Tady přichází ke slovu dějiny hinduismu. Jak Tharoor ukazuje, hinduisté jsou dědici hrdé, tisícileté tradice tolerance a rozmanitosti. Pokud se rozhodnou přijmout právě toto dědictví místo rozdělujícího nacionalismu BJP, mohou nasměrovat svou zemi k lepší budoucnosti.

V tomto shrnutí se dozvíte mimo jiné:

• proč tolik hinduistů ctí posvátné texty jiných náboženství,
• jaké jsou souvislosti mezi ideologií hindutvy a nacismem,
• a proč hrdost na hinduismus neznamená odmítnutí tolerance.

Každá víra je jedinečná. Podívejme se na semitská náboženství – judaismus, křesťanství a islám, tedy nejrozšířenější víry v západním světě. Každé z nich má svůj vlastní soubor přesvědčení o světě a o božství. Zároveň se ale v lecčems prolínají: všechna tři například věří, že existuje pouze jeden Bůh a že jde o skutečnou, byť neuchopitelnou bytost. Pravý věřící musí tuto základní doktrínu přijmout.

Hinduismus je naproti tomu zcela jiný typ náboženství. Na rozdíl od těchto monoteistických vír věří hinduisté v mnoha božstev. Patří k nim například Ganéša, odstraňovač překážek, nebo Šiva, ničitel. Existuje také široká škála posvátných textů, jako je Bhagavadgíta či Rgvéda.

Každý hinduista má svobodu zvolit si, které božstvo bude uctívat, které texty bude číst a kdy a kde se bude modlit. To z hinduismu činí hluboce osobní víru, která se od jednoho věřícího k druhému výrazně liší. Společný jmenovatel však existuje: každý hinduista usiluje o seberealizaci a sjednocení s Brahmanem, beztvarou duší, která představuje konečnou pravdu prostupující celou realitou.

Absence pevně daných pravidel znamená, že hinduisté mohou následovat různé cesty k dosažení tohoto cíle. Nikdo kromě samotného věřícího nemůže určit, která cesta je pro jeho duchovní růst nejvhodnější. Tato myšlenka je hluboce zakořeněna v samotné tradici.

Příkladem je Svámí Vivékánanda (1863–1902), mnich, jehož náboženské učení zásadně ovlivnilo autorovo chápání vlastní víry. Podle Vivékánandy může božství dosáhnout každý, kdo studuje, modlí se a udržuje si disciplínu. Jak přesně to udělá, je podle něj na něm – cesta k božství nemůže být předem předepsána.

Dogma a doktrína proto v jeho pojetí hinduismu ustupují do pozadí. Opravdu důležité je spojení duše s Brahmanem a dosažení skutečné svobody. Jak uvidíme v další části, tento hluboký závazek k rozmanitosti a svobodě vede až k tomu, že hinduismus uznává hodnotu i jiných náboženských cest.

Dnešní hinduisté jsou dědici tradice, která byla po dlouhá staletí téměř synonymem tolerance. Po tisíce let žili vedle příslušníků jiných vyznání, aniž by cítili potřebu prosazovat nadřazenost vlastního učení.

Hinduisté naopak často ctí posvátné texty jiných náboženství a považují je za jednu z mnoha možných cest k seberealizaci. Autor to zažil už v dětství. Učili ho, že knihy jiných náboženských tradic, jako je Korán nebo Tóra, jsou stejně svaté jako posvátné texty hinduismu. Důvod je prostý: všechny obsahují cenné poznatky, které mohou pomoci v duchovním růstu jednotlivce.

Tento postoj dodnes formuje jeho pohled na svět. Pokud mu například spadne kniha na zem a on se jí omylem dotkne nohou, pomodlí se za odpuštění za to, že neúmyslně urazil zdroj moudrosti.

Respekt k jiným tradicím sehrál zásadní roli ve vztahu hinduismu k ostatním vírám. Když se na indickém subkontinentu prosadily buddhismus a sikhismus, hinduisté je přijali jako „sourozence“, vycházející ze stejných starověkých učení, na nichž stavěli i oni sami, a nikoli jako nepřátelské konkurenty. Tento přístup vedl k výraznému vzájemnému obohacování mezi jednotlivými náboženstvími.

Příkladem je sikhismus. Založil jej v 15. století Gurú Nának, člen hnutí bhakti – náboženského proudu, který kladl důraz na činy lásky a oddanosti osobním bohům. Sikhismus se postupně vyvinul v monoteistické učení založené na víře, že všichni lidé jsou si rovni. To z něj učinilo zvlášť přitažlivou možnost pro příslušníky nižších kast a vyvržence, kteří toužili uniknout rigidnímu kastovnímu systému hinduismu.

Svámí Vivékánanda později tvrdil, že sikhismus byl mimo jiné reakcí na vzestup islámu poté, co muslimští dobyvatelé ovládli mezi 12. a 16. stoletím velkou část Indie. Přijetím některých myšlenek obsažených v islámu – zejména egalitářského étosu a přesvědčení, že existuje pouze jeden Bůh – dokázali sikhové uchovat klíčové prvky svého hinduistického dědictví.

Podle Vivékánandy byl s hinduismem úzce provázán i buddhismus. Obě víry se podle něj vzájemně doplňovaly. Hinduismus dal buddhismu logiku a filozofii, zatímco buddhismus hinduismu oplatil tím, že v něm posílil důraz na víru a záležitosti srdce.

Nešlo o zcela novou myšlenku. Matsja purána, jeden z nejdůležitějších starověkých hinduistických textů, například tvrdí, že Buddha je avatár, tedy vtělení hinduistického božstva Višnua.