Proč děti nemají rády školu?

Každé ráno po celém světě zní stejný nářek: „Já nechci do školy!“ Není to ojedinělá stížnost – vzdělávací systémy v mnoha ohledech selhávají u dětí i mladých dospělých. Nejde přitom jen o to, že bychom měli změnit zkoušky nebo upravit učební plány. Problém je mnohem hlubší.

V těchto úryvcích uvidíte, že vzdělávání zaostává především proto, že metody výuky i obsah výuky vycházejí z nedostatečného pochopení fungování lidského mozku. Text se zaměřuje na procesy spojené s pamětí a učením a také na to, jak jsme dlouho mylně chápali samotnou inteligenci.

Jste‑li rodič nebo učitel v jakékoli roli, ukážeme vám, jak lze poznatky z vědy o mozku převést do praxe a pomoci tak dětem stát se lepšími a samostatnějšími žáky. Nejde však jen o zlepšení života mladých lidí – i učitelé se musí neustále učit a osvojovat si nové výukové přístupy.

Dozvíte se mimo jiné, proč váš mozek nemá rád náročné přemýšlení, o kolik bodů se během třiceti let zvýšilo průměrné IQ nizozemských branců a proč k dobré výuce vůbec nepotřebujete drahou interaktivní tabuli.

Proč se zdá, že teenageři nedokážou odložit svá elektronická zařízení? A proč na nich podle všeobecného mínění jen hrají „hloupé hry“, místo aby je využívali jako bezedný zdroj informací? Podobné stereotypy jsou velmi rozšířené, ale zároveň hluboce nespravedlivé.

Jako dospělí – a často i jako učitelé či rodiče – bychom se měli lépe seznámit s tím, jak mozek skutečně funguje a proč se mladí lidé chovají tak, jak se chovají. Právě tomu se zde budeme věnovat. Uvidíte, že k rychlým soudům není žádný důvod.

První překvapivý poznatek zní: náš mozek ve skutečnosti nemá rád přemýšlení. Nemáme na mysli běžné každodenní myšlenky, ale energeticky náročné, „vyšší“ kognitivní procesy – například když čtete obtížný text nebo řešíte složitý matematický problém. Vzpomeňte si, jak vyčerpávající může být luštění náročné hádanky. Právě tento typ myšlení mozek nemá v oblibě a má přirozenou tendenci se mu vyhýbat.

Důvod je jednoduchý: takto aktivní myšlení je nejen pomalé, ale také energeticky velmi nákladné. V dobách našich dávných předků, kteří žili jako lovci a sběrači, bylo často výhodnější tuto energii využít jinak. Většina kapacity mozku je proto věnována procesům, které byly pro přežití mnohem důležitější – především zrakovému vnímání a pohybu. Díky tomu jsme ve vidění a pohybu mimořádně dobří. Kalkulačka za pár korun sice spočítá příklad rychleji než většina lidí, ale žádný počítač zatím nedokáže spolehlivě chodit po kamenitém pobřeží.

Zatímco tedy v oblasti vidění a pohybu vynikáme, náš mozek se do opravdového, náročného přemýšlení příliš nehrne. V čem je ale skutečně silný, je rozpoznávání a vyhodnocování vzorců. Proč právě to? Opět jde o energii. Díky schopnosti rozpoznávat vzorce dokážeme situace rychle vyhodnotit tak, že je porovnáme s tím, co už známe, místo abychom pokaždé museli vynakládat velké množství energie na nové a nové přemýšlení.

Uvažujte třeba o tom, jak se kojenci učí mluvit. Nikdo je neposazuje k lavici a nevede s nimi lekce rétoriky a gramatiky. Kojenci instinktivně rozpoznávají jazykové vzorce a spojují je s konkrétními situacemi a předměty. Tak dostanou „máma“ a „táta“ svá jména a tak se děti naučí říkat „pá pá“, když někdo odchází.

Viděli jsme, že rozpoznávání vzorců je skvělý způsob, jak se vyhnout energeticky náročnému myšlení. Existuje ale ještě jeden kognitivní nástroj, který náš mozek chrání před přetížením – paměť.

Představte si, kolik úsilí by stálo, kdybyste pokaždé, když krájíte cibuli, museli znovu vymýšlet, pod jakým úhlem držet nůž a kde přesně začít řezat. Naštěstí se náš mozek vyvinul tak, aby dokázal ukládat řešení dřívějších problémů – do paměti.

Paměť se obvykle dělí na dvě hlavní složky. Pracovní paměť si můžeme představit jako naše vědomé „pracoviště“. Přijímá podněty z okolí a zabývá se informacemi, které jsou právě teď důležité pro daný úkol. Když si například krátkodobě pamatujeme telefonní číslo nebo počítáme, kolik cibulí jsme už nakrájeli, je to právě pracovní paměť, která tyto údaje drží.

Pracovní paměť má však velmi omezenou kapacitu – dokáže najednou udržet a zpracovávat jen zhruba sedm položek. Tento limit má ale i svou výhodu. Představte si, jak zahlcení bychom byli, kdyby nám v hlavě zůstalo natrvalo každé telefonní číslo, které jsme kdy viděli.

Jen některé informace z pracovní paměti se proto přesouvají do druhé formy paměti – do dlouhodobé paměti, obrovského skladu našich znalostí. K tomuto přenosu dochází jen tehdy, pokud mozek vyhodnotí informaci jako dostatečně důležitou. Dlouhodobá paměť uchovává informace, aniž bychom si to nutně uvědomovali. Znalosti tam „čekají“, dokud je znovu nepotřebujeme. Díky tomu bez námahy víme, že tygři mají pruhy nebo že dáváme přednost červené cibuli.

Když si něco z dlouhodobé paměti vybavujeme, přenáší se to zpět do pracovní paměti, kde si tuto informaci znovu uvědomíme. Užitečnou analogií je srovnání s počítačem: pracovní paměť odpovídá operační paměti (RAM), kde jsou uložena data potřebná pro právě běžící procesy, ale jen po nezbytně nutnou dobu. Dlouhodobá paměť pak připomíná pevný disk, na kterém jsou trvale uložena důležitá data.

Není náhoda, že si průkopníci výpočetní techniky brali za vzor právě lidský mozek – lidská paměť je totiž nesmírně efektivní systém pro zpracování a ukládání informací.