Černoši a Británie

Svět v poslední době prochází mnoha otřesy. Od šokujícího zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA v roce 2016, přes bouřlivé debaty o hranicích a migraci až po stále rostoucí hrozbu klimatických změn se zdá, že jsme vstoupili do doby extrémů. Vezměme si Brexit, další šokující událost roku 2016. Ten ještě více zdůraznil dichotomii „my“ a „oni“ a vykreslil hranici mezi těmi, kdo jsou považováni za Brity, a těmi, kdo mezi ně údajně nepatří.

Přitom lidé z různých prostředí byli vždy součástí britských dějin. Lidé afrického původu jsou s historií Spojeného království provázáni tak hluboce, že je nemožné podat věrohodný výklad britských dějin, aniž bychom o nich mluvili. Když se ponoříte hlouběji do historického kontextu, zjistíte, že rozlišování mezi „námi“ a „nimi“ – mezi „bílou Británií“ a „černou Británií“ – je jen iluze.

V tomto shrnutí se dozvíte o prvních Afričanech, kteří dorazili do Británie před více než tisíci lety; o roli Británie jako klíčového hráče v transatlantickém obchodu s otroky; i o lidech afrického původu, kteří pomáhali bránit Británii během obou světových válek.

V ústí řeky Sierra Leone v západní Africe leží ostrov zvaný Bunce Island. Nacházejí se na něm ruiny pevnosti, která byla po více než století středobodem britského obchodu s otroky v Africe. Z této pevnosti byly na plantáže v Karibiku a v Americe odvezeny desítky tisíc zotročených Afričanů.

Mezi rokem 1618, kdy začal vzestup britského obchodu s otroky, a rokem 1807, kdy byl v Británii zrušen, byla země hlavním atlantickým obchodníkem s lidmi. Polovina všech milionů Afričanů, kteří byli v 18. století uneseni do otroctví, byla přepravena na britských lodích. Přesto je britská role v obchodu s otroky často opomíjena nebo zcela ignorována. Dokládá to i skutečnost, že samotný Bunce Island zůstal po generace zapomenutý. Teprve v 70. letech 20. století toto místo znovuobjevili archeologové a identifikovali je jako významnou britskou pevnost pro obchod s otroky v západní Africe – místo, které historik Joseph Opala nazval „Pompejemi“ atlantského obchodu s otroky.

I dnes má většina Britů mnohem jasnější představu o americkém otroctví než o zapojení vlastní země do této praxe. Přispívá k tomu i to, že britské plantáže se historicky nacházely v Západní Indii – na místech, jako je Jamajka či Barbados – tedy daleko od obyvatel žijících na Britských ostrovech.

Černoši však nebyli jen oběťmi britského obchodu s otroky. Byli také důležitými aktéry britských dějin. Slavná výprava mořeplavce Francise Drakea, která měla v roce 1577 obeplout zeměkouli, zahrnovala čtyři Afričany jako členy posádky. Při jiné cestě do Panamy uzavřel Drake spojenectví s míšenci známými jako Cimarroni, aby přelstil Španěly ve Střední Americe.

Podobně admirál Horatio Nelson, proslulý porážkou Napoleonovy francouzské flotily v roce 1805, byl při bitvě u mysu Trafalgar doprovázen černými námořníky. Mezi těmi, kdo toho dne sloužili pod Nelsonovým velením, bylo 18 mužů narozených v Africe a dalších 123 narozených v Západní Indii. Jeden Afričan a šest Západoindičanů sloužilo přímo na Nelsonově vlajkové lodi HMS Victory. Sloup admirála Nelsona – památník v centru Londýna připomínající jeho úspěchy – proto na jednom z mosazných reliéfů zobrazuje černého námořníka stojícího poblíž Nelsona v okamžiku jeho smrti u Trafalgaru.

Ať už jako oběti, nebo jako aktéři, černoši byli klíčovými postavami britských dějin. Je nejvyšší čas, aby jejich příběh zazněl.

Během svého pobytu ve Spojeném království v 90. letech navštívila afroamerická historička Gretchen Gerzina jedno londýnské knihkupectví. Při rozhovoru jí prodavač sdělil, že „před rokem 1945 v Anglii žádní černí lidé nebyli“. Toto tvrzení nemohlo být dál od pravdy.

První Afričané dorazili do Británie už ve 3. století našeho letopočtu. Tehdy byla Británie, stejně jako jiné části Evropy a severní Afriky, součástí Římské říše. Afričané, kteří se tehdy v Británii usadili, byli římští poddaní. V historických záznamech se o nich hovoří jako o „aurelianovských Maurech“ a přišli jako součást vojenských jednotek sloužících v severní posádce říše v pevnosti zvané Aballava, v oblasti dnešního hrabství Cumbria.

Aurelianovští Maurové nebyli jedinými Afričany, kteří do Británie přišli. „Dáma se slonovinovým náramkem“, jejíž ostatky byly objeveny ve městě York v roce 1901, byla další africkou obyvatelkou Británie 3. století. Byla pohřbena s luxusními předměty, včetně skleněných korálků, náramků, bronzových medailonů a skleněných lahviček na parfém, což naznačuje, že šlo o ženu vysokého společenského postavení.

V roce 2009 byly ostatky Dámy se slonovinovým náramkem podrobeny radioizotopové analýze – chemickému zkoumání, které pomáhá archeologům určit biologické a další informace o lidských pozůstatcích. Analýza ukázala, že měla severoafrický původ a cestovala říší z oblasti středomořské severní Afriky do Anglie. V době smrti jí bylo mezi 18 a 23 lety. Její pohyb napříč říší naznačuje, že pravděpodobně byla spojena s římskou armádou, protože celé rodiny často následovaly vojáky na jejich stanoviště, včetně osady založené v oblasti dnešního Yorku.

Radioizotopová analýza také odhalila, že další mladá žena – archeology přezdívaná „Beachy Head“ – jejíž ostatky byly nalezeny v jižní Anglii, měla subsaharský původ. Žila v Anglii mezi lety 125 a 245 našeho letopočtu. Byla druhou nebo třetí generací afrořímanů, kteří vyrůstali na jihu Anglie, a podle chemických rozborů byla v dětství dobře živená, což naznačuje, že i ona patřila k majetnější vrstvě.

Na rozdíl od tvrzení prodavače z londýnského knihkupectví, že „před rokem 1945 v Anglii žádní černí lidé nebyli“, tyto nálezy potvrzují, že černí lidé dorazili na ostrovy už před více než tisíci lety.