Aristotelova cesta

Na první pohled se může zdát, že starověké Řecko a naše současnost nemají mnoho společného. Naše společnosti jsou mnohem větší, rychlejší a složitější než cokoli, co bylo známo ve starověkém světě, a je těžké si představit, co by si tehdejší občan pomyslel, kdyby byl přenesen do dnešního New Yorku nebo Tokia.

Život však lidem v každé době klade v zásadě stejné výzvy – ať už ve starověkém Řecku, nebo v moderním světě. Lidský život je poměrně krátký. Abychom byli šťastní, musíme se naučit naplnit své roky smysluplným a dobře prožitým životem. Otázka, která se kladla tehdy i dnes, zní: jak toho dosáhnout? Právě na ni se pokusil odpovědět Aristotelés.

Britská klasická filoložka Edith Hallová si jeho odpověď na tuto otázku poprvé přečetla ve dvaceti letech. Byl to pro ni zlomový zážitek, který podle vlastních slov změnil její život k lepšímu. V tomto shrnutí budeme sledovat Hallovou, jak rozebírá lekce, které se od Aristotela naučila o štěstí a dobrém životě.

Dozvíte se mimo jiné, jak si získat přízeň publika, aniž byste se uchylovali k neupřímné lichotce; proč je příliš málo nebo příliš mnoho hněvu neřest, zatímco „tak akorát“ je ctnost; a jak odhalit pochybný předpoklad v něčí argumentaci.

Je snazší vyjmenovat témata, o nichž Aristotelés nepsal, než ta, o nichž psal. Co je to „bytí“? Proč se zvířata chovají tak, jak se chovají? Jaký je nejlepší politický systém? Jak žít dobrý život? To jsou jen některé z otázek, na které se Aristotelés pokusil odpovědět. Každý z těchto pokusů pomohl položit základy celé vědní disciplíny. Bez Aristotela je těžké si představit vývoj metafyziky, zoologie, politické filozofie nebo etiky.

To je bezpochyby impozantní životopis, ale pozdní kvetoucí talenty nemusí zoufat: všechna díla, jimiž se proslavil, vznikla až na sklonku jeho života. Než se však pustíme do některých složitostí jeho myšlení, položme si jinou otázku: kdo vlastně byl tento mimořádně plodný a vlivný člověk?

Klíčová myšlenka této části je: Aristotelés prožil bouřlivý život a dílo, díky němuž si ho pamatujeme, vytvořil až v posledních dvanácti letech.

Aristotelés se narodil roku 384 př. n. l. ve Stageiře, městském státě na severu Řecka. Jeho dětství skončilo ve třinácti letech, kdy mu zemřel otec i matka. Byla to doba velkého zmatku v řecky mluvícím světě a Aristotelés byl vykořeněn rostoucími vojenskými konflikty.

V sedmnácti letech dorazil do Athén, centra vzdělanosti a kultury starověkého Řecka. Zapsal se do Platónovy Akademie, první „univerzity“ západního světa, a následujících dvacet let se učil od Platóna, největšího filozofa své doby.

Po Platónově smrti Aristotelés Athény opustil a přestěhoval se do malého království v oblasti dnešní Anatolie. Žil převážně ve městech Atarneus a Assos. Oženil se s Pythií, dcerou vládce tohoto království Hermia. Během tohoto šťastného období strávil mnoho času studiem divoké přírody na ostrově Lesbos.

V roce 343 př. n. l. se však všechno změnilo. Filip II., král Makedonie, povolal Aristotela, aby vyučoval jeho nejmladšího syna Alexandra, později známého jako Alexandr Veliký. Aristotelés zřejmě shledával dvorský život se všemi jeho intrikami a zradami odpudivým. Po Filipově zavraždění a Alexandrově nástupu na trůn se proto vrátil do Athén.

Tam strávil posledních dvanáct let svého života – období mimořádné tvůrčí plodnosti. Všechna díla, jimiž je dodnes znám, stejně jako zhruba 130 textů, které se ztratily, vznikla právě v těchto „zlatých letech“.

Filozof Robert J. Anderson napsal: „Není žádný starověký myslitel, který by mohl promlouvat přímoji k obavám a úzkostem současného života“ než Aristotelés. V tom měl pravdu, jak uvidíme v následujících částech.

„Co je člověk?“ Když si Aristotelés klade tuto otázku, provádí řadu rozlišení. Aby k nim dospěl, ptá se dál: „Jaké jsou charakteristické rysy lidských bytostí?“

Například fakt, že se živí a rostou, není charakteristický, protože totéž dělají i rostliny a zvířata. Ani schopnost vnímat smysly a využívat je k rozpoznávání světa kolem sebe není výlučně lidská – i jiná zvířata mají podobné smysly a používají je podobným způsobem.

Nakonec Aristotelés dospívá k rysu, který považuje za skutečně charakteristický: rozum. Lidé podle něj vykonávají činnosti a zároveň o nich dokážou přemýšlet – před nimi, během nich i po nich. To je to, co z nás dělá lidi. Nejde však jen o teoretickou úvahu – má to hluboké praktické důsledky.

Klíčová myšlenka zde je: Přemýšlení o tom, jak dobře žít, nás činí šťastnými.

Když Aristotelés mluví o štěstí, používá starořecký termín eudaimonia. Toto slovo může znamenat mnoho různých věcí; jedním z běžných překladů je například „blahobyt“. Aristotelés však odmítá představu, že štěstí spočívá v materiálním blahobytu. V této souvislosti cituje staršího řeckého filozofa Démokrita, který řekl, že „štěstí duše“ nelze koupit za zlato ani za dobytek.

Eudaimonia také není prostý emocionální stav. Aristotelés tvrdí, že kdyby štěstí bylo jen něco, co člověk „má“, mohl by být za šťastného považován i ten, kdo strávil život spánkem a „životem zeleniny“. Takovou definici odmítá.

To ho vede k závěru, že štěstí je činnost – tedy něco, co děláme. Jak ale „dělat“ štěstí? Aristotelés tvrdí, že lidé čerpají většinu potěšení z poznávání a přemýšlení o světě. Nejšťastnější jsme tehdy, když uvažujeme o vlastní zkušenosti bytí naživu.

V tomto bodě se Aristotelova definice štěstí začíná překrývat s jeho definicí člověka. Přemýšlení je to, co nás činí lidmi – a zároveň to, co nás činí šťastnými. Z toho vyplývá, že smyslem života je štěstí. A pokud je cílem lidského života štěstí, pak – jak Aristotelés uzavírá – nejlepším způsobem, jak ho dosáhnout, je přemýšlet o tom, jak žít dobře, jak být naživu tím nejlepším možným způsobem.

Podívejme se nyní, jak to vypadá v každodenních situacích.