Biografie na dobrou noc: Cíl – Měsíc

Biografie na dobrou noc jsou nejlepší, když se poslouchají. Podívejte se na audioverzi, abyste si je užili naplno.

Měsíc fascinoval lidi po tisíciletí. Po nespočet generací lidé zírali na zářící bílou kouli, která osvětluje noční oblohu, a přemýšleli, jaká tajemství skrývá. Je tam život? Je tam voda? Je opravdu z e-dam? A dlouho to bylo všechno, co mohli dělat: z velké dálky jen zírat a přemýšlet.

To se změnilo 20. července 1969. V tento významný den vystoupili Neil Armstrong a Buzz Aldrin na lunární povrch a stali se prvními lidmi, kteří kdy chodili po Měsíci. V této biografii na dobrou noc vyprávíme příběh o tom, jak se tam lidstvo dostalo. Je to příběh o ambicích, politice, tragédii i lidské vytrvalosti.

Tak proč si nesednout, neodpočinout si a neposlechnout si, jak se lidé nakonec dostali na Měsíc?

5. října 1957 se Amerika probudila do znepokojivých zpráv. Po celé zemi si lidé sedli ke snídani, otevřeli noviny, zapnuli rádia a televize – a zůstali v šoku. Sovětský svaz, úhlavní americký rival během studené války, vypustil Sputnik 1, první umělou družici na světě.

Američané s obavami hleděli k nebi, když se lesklá kovová koule řítila po obloze vysoko nad jejich hlavami. Sputnik 1 nebyl nijak zvlášť sofistikovaný: byl to jednoduchý komunikační přístroj ukrytý v malé ocelové kouli o hmotnosti 184 liber. Přesto však Američany děsil. Neměli být právě oni nejvyspělejším technologickým národem na světě? Vždyť jim to tak říkali. Byla to lež?

Sputnik 1 obíhal Zemi a sedmkrát denně přeletěl i nad územím Spojených států. Jistě, byl to jen neškodný komunikační satelit. Ale co budoucnost? Mohli by Sověti jednou vyvinout jeho zbraňovou verzi? Znamenalo to riziko pro národní bezpečnost – a zároveň národní ponížení?

Řešení bylo jediné: Amerika se musela bránit. Začal vesmírný závod.

Netvalo dlouho a Spojené státy byly připraveny odpovědět. 6. prosince, jen pár měsíců po vypuštění Sputniku 1, naplánovaly start svého prvního satelitu. Televizní štáby byly pozvány, aby událost přenášely živě a zachytily tento historický okamžik. Miliony lidí se naladily, aby viděly, jak se Amerika pokouší dohnat soupeře ve vesmíru.

Odpočítávání začalo: pět, čtyři, tři, dva, jedna… Start! Tedy skoro. Raketa sice vzlétla, ale daleko nedoletěla. Asi čtyři stopy nad zemí explodovala v obrovské ohnivé kouli. Malý satelit vypadl z hořící rakety a skutálel se do křoví.

Tak dopadl první pokus o americký satelit ve vesmíru.

Tisk se na tom vyřádil. Titulky hlásaly „Flopnik!“ a „Kaputnik“. Bylo to další naprosté ponížení. Spojené státy se měly ještě hodně co učit, pokud chtěly Sověty dohnat.

Nakonec se USA podařilo vypustit vlastní satelit na konci ledna 1958. Jenže mezitím byli Sověti připraveni na další krok. V květnu vyslali do vesmíru Sputnik 3. Ten byl mnohem větší a technicky vyspělejší. Nesl řadu pokročilých vědeckých přístrojů určených k výzkumu horních vrstev zemské atmosféry i samotného kosmického prostoru.

Po Sputniku 3 začaly obě země vypouštět další a další družice. Byla to ale jen předehra. Obě strany dobře věděly, jaký bude další velký milník: dostat člověka do vesmíru – a samozřejmě ho bezpečně vrátit zpět na Zemi. Jak Spojené státy, tak Sovětský svaz toužily být první.

17. prosince 1958 oznámily USA svůj program pilotovaných letů do vesmíru. Nazvaly ho Projekt Mercury. Aby mohly projekt řídit, vznikla nová organizace: Národní úřad pro letectví a kosmonautiku. Pravděpodobně ji znáte pod zkratkou NASA.

Aby se člověk dostal do vesmíru, potřebuje velkou raketu. A v padesátých letech minulého století nebylo vůbec snadné postavit raketu dostatečně velkou a silnou – jak už víme, první americká raketa určená pro let do vesmíru explodovala v obrovské kouli plamenů.

Aby Američanům pomohl navrhnout raketu, která by je mohla vynést ke hvězdám, obrátili se na muže, který byl ještě nedávno považován za nepřítele. Jmenoval se Wernher von Braun a byl odborníkem na stavbu raket.

Von Braun si udělal jméno jako vedoucí německého raketového programu během druhé světové války. V této roli zkonstruoval první dálkovou balistickou raketu V-2. Byla to ničivá zbraň: rakety V-2 způsobily v závěru války obrovské škody v Anglii a Nizozemsku. Byly tak technicky vyspělé, že je spojenecké síly nedokázaly zastavit.

Wernher von Braun však měl se svými návrhy od začátku jiný sen. Toužil stavět rakety, které by mohly vynést lidi do vesmíru.

Jak se druhá světová válka chýlila ke konci, bylo zřejmé, že Německo bude poraženo. Von Braun a jeho raketový tým potřebovali plán, jak se zachránit. Řečeno velmi přímo: po válce by pro ně v nacistickém Německu už nebylo místo.

Rozhodli se proto, že nejlepším řešením bude nenápadně se vzdát Američanům. Nejprve se ukryli v Bavorsku. Potom, 2. května 1945, jen pár dní po Hitlerově sebevraždě, uvázal jeden z von Braunových spolupracovníků bílý kapesník na řídítka svého kola a vyrazil hledat americká vojska. Po sjezdu po klikatých horských silnicích brzy narazil na malou skupinu amerických vojáků. Přistoupil k nim a požádal o setkání s Dwightem D. Eisenhowerem, nejvyšším velitelem spojeneckých sil.

Američtí vojáci byli touto podivnou žádostí zmateni. „Jsi blázen!“ zasmál se jeden z nich. Když se ale dozvěděli, že se v horách skrývá tým raketových vědců, souhlasili, že si vyslechnou víc. Raketový tým brzy opustil úkryt a začala jednání s americkými důstojníky.

Američané rychle pochopili, jak cenný von Braun je. Německá raketová technologie byla o dvě desetiletí napřed před tou americkou. Byla to ideální příležitost, jak náskok dohnat. Von Braun a jeho tým proto byli rychle odvezeni do Spojených států – spolu s technickou dokumentací a díly raket V-2.

Na konci padesátých let nastal čas, aby tento brilantní přistěhovalec začal sloužit své nové vlasti. S von Braunem na palubě byla NASA schopna postavit výkonnou raketu. Ale co letový plán? Jak dostat člověka do vesmíru – a pak ho bezpečně vrátit zpět?

NASA se obrátila na inženýra letového výzkumu Christophera Columba Krafta Jr. a jeho divizi letových operací, aby vše promysleli. Kraft si uvědomil, že bude potřeba středisko řízení letu: místnost, odkud bude možné vesmírné lety sledovat a řídit. Pokud jste někdy viděli hollywoodský film o NASA, víte, jak takové středisko vypadá.

Kraft také vytvořil funkci letového ředitele – člověka, který velí středisku řízení letu a činí všechna konečná rozhodnutí. Prvním letovým ředitelem se stal on sám.

NASA také potřebovala kosmickou loď, v níž by astronaut seděl. Von Braun a jeho tým spolupracovali na jejím návrhu s leteckým inženýrem Maxem Fagetem. Po mnoha diskusích nakonec představili svou kosmickou loď – zvláštně vypadající objekt s tupou špičkou. Brzy si vysloužila přezdívku „létající popelnice“.

Teď bylo potřeba najít někoho, kdo v ní poletí. Hledání prvních astronautů nebylo jednoduché. Nikdo předtím astronautem nebyl. Neexistoval žádný popis práce ani příručka, podle níž by se dalo řídit.

Brzy se ale ukázalo, jaký typ lidí bude NASA potřebovat. Museli to být ti nejlepší piloti, zvyklí pracovat pod extrémním tlakem. A také lidé, kteří dokážou přijmout riziko smrti. Nikdo přesně nevěděl, jaké bude cestování do vesmíru, ale jedno bylo jisté: bude to nebezpečné.

Při pohledu na všechna tato kritéria se jako ideální skupina ukázali zkušební piloti. Ti musí být špičkovými letci, pracují pod velkým stresem a při každém letu riskují život. Bylo přirozené, že právě z nich vzešli první astronauti.

Ani to ale nestačilo. Uchazeči museli mít alespoň 1 500 hodin nalétaných v letadle, bakalářský titul v oboru inženýrství a vynikající fyzickou kondici. Zároveň museli být dostatečně malí, aby se vešli do stísněné kabiny. Hlásit se mohli jen ti, kteří měřili méně než 5 stop 11 palců.

V celé Americe bylo jen 110 mužů, kteří tato kritéria splňovali. Sedmdesát z nich se přihlásilo. Uchazeči museli projít vyčerpávajícím a náročným výběrovým řízením – čekaly je pohovory, psychologické testy i zkoušky fyzické kondice. Uspěl jen zlomek z nich. Nakonec bylo vybráno pouhých sedm mužů.

Dostali přezdívku Mercury Seven. Jmenovali se Scott Carpenter, Gordon Cooper, John Glenn, Virgil Grissom, Walter Schirra, Alan Shepard a Donald Slayton.

Nikdo nepočítal s tím, že všech sedm přežije celý Projekt Mercury. Astronauti byli vybráni, rakety i kosmické lodě připraveny. Spojené státy byly odhodlány vyslat do vesmíru prvního člověka.

Jenže se to nepodařilo. Sověti byli opět první.

12. dubna 1961 odstartoval Jurij Gagarin ze stepí jižního Kazachstánu. Namačkaný ve své malé kosmické lodi Vostok 1 pronikl zemskou atmosférou a dostal se na oběžnou dráhu. Zemi obletěl jednou a poté se bezpečně vrátil.

Pro NASA to byla drtivá rána, zvlášť pro piloty Mercury. Astronaut Alan Shepard měl být prvním mužem ve vesmíru, teď se musel spokojit s tím, že bude až druhý. Zuřil.

SSSR si připsal další ohromující vítězství. Znovu nebylo pochyb o tom, kdo vede vesmírný závod.

Američané se ale nevzdali. 5. května 1961 odstartoval Alan Shepard a stal se prvním Američanem, který dosáhl vesmíru. Jeho let dosáhl výšky 116 mil, trval 15 minut a byl naprostým úspěchem. Mise byla vysílána živě v televizi a sledovalo ji 45 milionů Američanů. Diváky nadchla a probudila ve veřejnosti vášeň pro dobývání vesmíru.

V následujících dvou letech proběhlo dalších pět pilotovaných letů v rámci Projektu Mercury – všechny úspěšné. Američané už ale mířili k daleko vyššímu cíli.

Jen tři týdny po letu Alana Sheparda předstoupil americký prezident John F. Kennedy před Kongres s odvážným plánem. Řekl shromážděným senátorům a poslancům, že Spojené státy chtějí přistát s člověkem na Měsíci a bezpečně ho vrátit zpět na Zemi. A že to chtějí stihnout do konce desetiletí.

Všem v sále bylo jasné, že jde o velmi ambiciózní cíl. V té době se NASA snažila najít způsob, jak vynést do vesmíru těleso o hmotnosti zhruba 2 500 liber. Prezident po ní nyní žádal, aby dokázala vynést náklad stokrát těžší.

Aby toho dosáhla, musela NASA navrhnout nejpokročilejší rakety a kosmické lodě, jaké kdy svět viděl. Bylo nutné vybudovat zcela nové továrny a dopravní systémy. A také najít celou armádu odborníků, kteří by celý projekt navrhli a řídili. To vše mělo stát obrovské množství peněz.

V roce 1962 schválil Kongres pro NASA ohromující rozpočet 1,62 miliardy dolarů. Politici i veřejnost byli myšlenkou letu na Měsíc nadšeni. NASA teď potřebovala už jen plán, jak to uskutečnit.

Tento plán dostal název Projekt Gemini.

Prakticky všechno na Projektu Gemini bylo pokročilejší než u Projektu Mercury. Rakety byly silnější – dokázaly vynést kosmické lodě na oběžnou dráhu a ještě dál. Kosmická loď Gemini byla také mnohem působivější než Mercury. Měřila asi 18 stop na délku, 10 stop na šířku a vážila mezi 7 100 a 8 350 librami. Klíčové bylo, že měla místo pro dva astronauty.

Jakmile se dostala na oběžnou dráhu, loď Gemini tam jen nečekala. Díky raketovým motorkům mohli astronauti s lodí ve vesmíru manévrovat. Kosmická loď měla také jednoduchý palubní počítač – Gemini Guidance Computer. Navrhla ho firma IBM, vážil 58 liber a dokázal uložit neuvěřitelných 4 096 slov. Sloužil hlavně k navigaci a řízení letu.

Aby bylo možné všechno toto nové vybavení ovládat, potřebovala NASA další astronauty. Ti přišli ve dvou skupinách. První, známá jako Nová devítka, byla oznámena 17. září 1962 a patřili do ní mimo jiné Neil Armstrong, Tom Stafford a Ed White. O rok později, 18. října, NASA představila druhou skupinu čtrnácti kandidátů. Mezi nimi byli Edwin „Buzz“ Aldrin a Michael Collins.

Žádná mise Projektu Gemini neměla za úkol doletět až na Měsíc. To ani nebyl cíl. Úkolem Gemini bylo otestovat technologie a postupy pro pozdější lunární mise.

NASA vyslala celkem dvanáct pilotovaných misí Gemini. Každá z nich zkoušela jinou sadu úkolů. Astronauti testovali, jak je loď manévrovatelná, jak dlouho mohou lidé zůstat ve vesmíru a zda mohou astronauti pracovat mimo loď ve volném prostoru.

Mise Gemini také řešily největší neznámé budoucího letu na Měsíc. Jak se astronauti dostanou na lunární povrch? A jak se z něj vrátí?

NASA navrhla menší plavidlo, lunární modul, kterému se přezdívalo „brouk“ (bug). Když přijde čas přistát na Měsíci, astronauti opustí hlavní kosmickou loď, přesunou se do „brouka“ a s ním přistanou na povrchu. Až nastane čas odletu, lunární modul znovu odstartuje a spojí se s hlavní lodí na oběžné dráze. Jednoduché. Tedy alespoň na papíře.

Ve skutečnosti šlo o poměrně složitý a zcela nový postup. NASA musela vyslat řadu misí Gemini, aby vůbec ověřila, zda je něco takového možné.

Posledním velkým testem byla mise Gemini 8, kterou pilotovali Neil Armstrong a David Scott. Nejprve byl do vesmíru vyslán bezpilotní cíl – loď, která měla roli „brouka“. Poté odstartovala Gemini 8. Armstrong a Scott měli za úkol přiblížit se k cílovému tělesu, spojit se s ním a zakotvit.

Zpočátku šlo vše podle plánu. Dokování se podařilo. Krátce poté se ale obě spojená plavidla začala nekontrolovatelně otáčet. Astronauti uvnitř Gemini 8 zažívali extrémní přetížení, když se loď točila stále rychleji. Scott omdlel. Armstrong však zůstal při vědomí. Přestože byl na hranici toho, co dokázal snést, využil své pilotní dovednosti a loď znovu dostal pod kontrolu.

Katastrofa byla jen o vlásek odvrácena. Kdyby Armstrong selhal, oba by se nekontrolovatelně roztočili do vesmíru a už by se nikdy nevrátili.

Navzdory nehodě mise Gemini 8 prokázala, že spojení dvou kosmických lodí na oběžné dráze je možné. Poslední velká překážka byla překonána. Nastal čas na skutečnou lunární misi.

NASA ji nazvala Projekt Apollo.