Příručka otrávení

V newyorském jazzovém věku byly nebezpečné chemikálie všude: na ulicích, v továrnách, doma i v lékárnách. Lidé se bezstarostně opíjeli nelegálním alkoholem, nevědomky si na kůži nanášeli smrtící látky nebo se pokoušeli urychlit dědické řízení – jed byl zkrátka všudypřítomný a snadno dostupný. Mnohé otravy, ať už náhodné, nebo spáchané s vražedným úmyslem, však byly nešikovnými městskými koronery a neschopným soudním systémem špatně diagnostikovány. O forenzní toxikologii, chemii a vůbec o forenzních vědách tehdy téměř nikdo nic nevěděl.

To se změnilo k lepšímu díky dvěma průkopnickým vědcům. V této knize sledujete vyšetřování prvního profesionálního soudního lékaře města New York, Charlese Norrise, a jeho „parťáka v zločinu“ Alexandra Gettlera, kteří se pouštějí do objasňování záhadných úmrtí způsobených jedem a zároveň nastavují a zpřesňují standardy forenzní toxikologie. Při čtení zjistíte, že mnozí lidé raději riskovali předčasnou smrt, než aby strávili jediný další den bez alkoholu; proč ani vědecké důkazy někdy nestačily k přesvědčení poroty o vině; a že kosmetické přípravky vyráběné před rokem 1938 vás mohly připravit o vlasy – nebo vás dokonce zabít.

Scénu, kdy někdo urychlí své dědictví tím, že otráví bezbrannou starou babičku, známe z nejednoho televizního kriminálního seriálu. Dnes se díky sofistikovaným metodám moderní forenzní vědy zločinci obvykle spravedlnosti nevyhnou, v nedávné minulosti tomu však bylo jinak. Po dlouhá léta byla v New Yorku vražda jedem běžným způsobem, jak se zbavit lidí, kteří stáli v cestě. A kvůli naprosté nekompetentnosti amerického systému soudních lékařů bylo možné travičské zločiny páchat téměř beztrestně.

Úkolem koronerů bylo určit příčinu smrti, ale zpráva z roku 1915 odhalila, že k výkonu této funkce nebylo potřeba žádné lékařské vzdělání ani odborná příprava. Úmrtní listy se tak vyplňovaly bez jakékoli snahy příčinu skutečně zjistit. Uváděné příčiny smrti se pohybovaly od „buď napadení, nebo cukrovka“ až po „zásah Boží“. V některých případech systém soudních lékařů znemožnil vynést rozsudek, i když se pachatelé k otravě přiznali.

V zimě roku 1915 se například na Manhattanu Frederic Mors přiznal, že pomocí chloroformu zabil osm lidí. Když však soudní lékař mylně prohlásil, že to není možné – věřil totiž, že chloroform potřebuje k usmrcení člověka delší dobu, než Mors uvedl – prokurátor začal o přiznání pochybovat. A to byl jen jeden z mnoha případů: kvůli neznalosti soudních lékařů odcházeli mnozí vrazi na svobodu a jejich zločiny zůstávaly neobjasněné.

Relativně snadné vyhýbání se trestu za vraždu jedem skončilo teprve ve chvíli, kdy se forenzní toxikologie – tedy obor zkoumající, jak chemické látky negativně působí na živé organismy – stala v roce 1918 plnohodnotnou vědeckou disciplínou. Poté, co se na slabiny systému soudních lékařů upřela pozornost veřejnosti, zavedlo město New York reformy, které povýšily forenzní toxikologii na skutečnou vědu, a zaměstnalo svého prvního kvalifikovaného soudního lékaře a chemika, jenž založil první toxikologickou laboratoř.

Negativní publicita, která se snesla na newyorský systém soudních lékařů, přiměla státní zákonodárný sbor k přijetí zákona zavádějícího pro město New York nový systém. Podle něj musel být soudním lékařem kvalifikovaný odborník s praxí v patologii, který navíc musel složit odborné zkoušky.

Tímto odborníkem se stal doktor Charles Norris, který následně nastavil forenzní standardy pro zbytek země. Když byl v roce 1918 jmenován novým hlavním soudním lékařem, čekalo ho obrovské množství práce. Neúnavně se snažil zlepšit forenzní praxi, do vybavení svého oddělení dokonce investoval vlastní peníze, aby vyrovnal nedostatečné veřejné financování.

Mimo jiné vypracoval nové předpisy pro nakládání s těly a zavedl povinnost vést ke každému případu kompletní spis, aby se při soudních výpovědích dalo vycházet z písemně zaznamenaných údajů, a nikoli – jako dříve – pouze ze „vzpomínek“ soudního lékaře. Zároveň neustále tlačil na další městské úřady, aby zvyšovaly forenzní standardy. Upozorňoval například na korupci, kvůli níž policie zamlčovala vraždy, a naléhal na nemocnice, aby urychlily převoz těl do márnice k vyšetření.

Velmi prozíravé bylo i jeho rozhodnutí přijmout forenzního chemika Alexandra Gettlera. Společně pak zásadně proměnili forenzní toxikologii. Gettler byl zapáleným zastáncem možností chemie a tam, kde neexistoval žádný test či výzkumná metoda, si vyvinul vlastní. Jednou například prozkoumal více než 700 lidských orgánů, aby otestoval účinky alkoholu, a zjistil, že vypití sklenice dřevného alkoholu může člověka zabít během několika hodin – což byl osud, který po zavedení prohibice v roce 1920 potkal mnoho lidí.

Norris a Gettler společně učinili řadu objevů a vystopovali nespočet jedů, čímž v New Yorku doslova zrevolucionizovali forenzní toxikologii. V následujících kapitolách se dozvíte více o tom, k jakým poznatkům dospěli.