Princip blízkosti

Průměrně strávíme během života více než 90 000 hodin prací. To je téměř 4 000 dní – skoro deset let nepřetržitého úsilí. A co je na tom nejhorší? Sedm z deseti zaměstnanců uvádí, že jsou se svou prací nespokojení. To je obrovské množství lidí, kteří tráví spoustu času v neštěstí. Nemusí to tak ale být.

Ken Coleman o tom ví své. Po letech strávených mezi nespokojenou většinou se rozhodl vzít věci do vlastních rukou a následovat své skutečné povolání ve světě vysílání. Nebylo to vždy jednoduché, ale cesta stála za to. Dnes patří k nejznámějším rozhlasovým moderátorům a podcasterům ve Spojených státech.

Jak to dokázal? Díky tomu, čemu říká „princip blízkosti“ – osvědčenému souboru strategií, jak se dostat k těm správným lidem a na ta správná místa, abyste mohli nastartovat kariéru, kterou budete milovat. A nejlepší zpráva? S tím vším můžete začít hned teď, ať jste kdekoli.

V následujících kapitolách se dozvíte například to, proč se nemusíte stěhovat do Los Angeles, abyste mohli pracovat ve filmovém průmyslu; jak co nejlépe využít svou síť přátel a známých; a proč požádat o pomoc rozhodně není projev slabosti.

Milujete svou práci? Pokud je vaše zaměstnání náročné, zajímavé a v souladu s vašimi vášněmi a talenty, gratuluji – můžete klidně přestat číst už teď. Pokud ne, rozhodně v tom nejste sami. Podle studie společnosti Gallup z roku 2017 je 70 procent pracovní síly na celém světě nespokojených. Každý den se tak miliony lidí probouzejí s obavami z toho, co je v práci čeká. To není dlouhodobě udržitelné.

Autor o tom mluví z vlastní zkušenosti. Dlouhá léta patřil k oněm nešťastným 70 procentům – dřel v práci bez perspektivy místo toho, aby následoval svůj sen stát se moderátorem. Jednoho rána seděl na verandě, díval se na les za domem a došlo mu, jak daleko je od života, jaký by chtěl žít.

V tu chvíli měl zásadní uvědomění: byl jediným člověkem na světě, který mohl jeho sen proměnit ve skutečnost. Nikdo jiný neseděl na své verandě a nepřemýšlel, jak mu pomoci začít novou kariéru. První krok na cestě za svým snem musel udělat on sám. Jenže jak?

Právě tady přichází ke slovu princip blízkosti. Funguje jednoduše: chcete‑li dělat to, co milujete, musíte být mezi lidmi, kteří to dělají, a na místech, kde se to děje.

Ken proto prošel svůj seznam kontaktů a ozval se starému kamarádovi, který pracoval ve společnosti zaměřené na leadership v Georgii, nazvané Catalyst. Firma právě začínala s podcasty, a když Ken nabídl, že jim pomůže s tvorbou konceptu výměnou za možnost získat praxi v jejich nahrávacím studiu, souhlasili.

Kenova první „zvuková kabina“ byla sotva něco víc než přestavěná komora na úklidové prostředky, ale na tom vůbec nezáleželo – i když v ní nebyla klimatizace a v georgijském létě se tam nedalo skoro dýchat, byl to začátek.

V následujících letech si Ken krok za krokem budoval pověst v oblasti vysílání. Nebylo to vždycky okouzlující a mnohokrát měl chuť to vzdát, ale vytrval. Dnes moderuje The Ken Coleman Show, jeden z nejposlouchanějších podcastů o osobním rozvoji v USA. A to všechno díky principu blízkosti.

Jak ale můžete tento princip začít využívat vy, abyste dosáhli svých cílů? Právě to si ukážeme v tomto shrnutí.

Usilování o vysněnou práci je jako výstup na horu – potřebujete odvahu. Když stojíte dole a díváte se vzhůru na vysoký vrchol, může působit hrozivě. Mnoho lidí proto ani neudělá první krok.

Proč? Kvůli omezujícím přesvědčením. Ta mají dvě hlavní podoby – pýchu a strach z neúspěchu.

Začněme pýchou. V podstatě jde o přesvědčení, že jsme soběstační a nepotřebujeme pomoc druhých. Je to psychologický obranný reflex zakořeněný ve strachu, že budeme vypadat slabě. Bojíme se, že když požádáme o pomoc, budeme působit neschopně a ostatní si o nás budou myslet méně, než kdybychom všechno zvládli sami.

Podívejme se třeba na Steva Jobse. Vybudoval multimiliardovou firmu a vytvořil produkty, které doslova změnily svět. Kdybyste si ve slovníku našli slovo „ambiciózní“, možná by tam byla jeho fotografie. Zároveň ale věděl, jak si říct o pomoc.

V rozhovoru z roku 1994 Jobs poznamenal, že nikdy nezažil, aby někdo prostě zavěsil nebo řekl „ne“, když mu zavolal. Vzpomínal, jak jako student požádal Billa Hewletta, spoluzakladatele Hewlett‑Packard, o náhradní díly na školní projekt – a Bill souhlasil. Jobs se pak snažil dělat totéž, když lidé volali jemu. Jedna podmínka je ale zásadní: musíte zvednout telefon a zavolat.

Druhé omezující přesvědčení je strach z neúspěchu. Jde o přirozený instinkt, který může být užitečný, pokud nás upozorňuje na reálná rizika. Problém nastává, když se stane iracionálním. V tu chvíli se přestaneme soustředit na zvládání výzev, které před námi skutečně stojí, a začneme se zabývat hypotetickými „co kdyby“ otázkami, například: „Co když mi někdo dá šanci, a já to zkazím?“ To je přímá cesta k nečinnosti.

Jak z této pasti ven? Je potřeba změnit způsob, jakým o neúspěchu přemýšlíte. Vzpomeňte si na velké vynálezce a vědce, jako byli Thomas Edison, Marie Curie nebo Albert Einstein. Neuspěli navzdory neúspěchům – uspěli díky nim. Výsledkem jejich mnoha nepovedených pokusů byly mimo jiné žárovka, tři Nobelovy ceny a teorie obecné relativity.

A pak je tu americká hokejová legenda a člen Síně slávy Wayne Gretzky. Pokud vás svazuje strach z neúspěchu, připomeňte si jeho slavnou větu: „Minete 100 procent střel, které vůbec nevystřelíte.“