Přes ten most

John Lewis se narodil do rodiny podílníků na americkém Jihu v době zákonů Jim Crow a stal se jednou z klíčových osobností hnutí za občanská práva po boku Dr. Martina Luthera Kinga Jr. Od té doby se stal jedním z jeho vůdců. Pokojně vedl aktivisty přes most Edmunda Pettuse v Selmě v Alabamě, kde čelili stovkám ozbrojených příslušníků státní policie. Později více než tři desetiletí zastupoval Atlantu jako člen Sněmovny reprezentantů USA – až do své smrti v červenci 2020.

Na jeho pohřbu Barack Obama vzdal Lewisovi hold slovy: „Já, stejně jako mnoho Američanů, vděčím Johnu Lewisovi a jeho silné vizi svobody.“ V tomto shrnutí je tato vize svobody osvětlena vlastními slovy Johna Lewise. A díky strhujícím příkladům z jeho výjimečného života se seznámíte se základními principy, které sdílejí všichni skuteční aktivisté.

Ve světě, který se zdá být rozdělenější než kdy dřív, je to poselství, které potřebujeme slyšet. V tomto shrnutí se dozvíte, jak John Lewis dokázal zůstat věrný svému závazku k nenásilí i tváří v tvář brutálním útokům; proč necítil strach, když se na mostě postavil alabamským policistům; a co přimělo bývalého člena Ku-klux-klanu, aby se Lewisovi omluvil čtyřicet let po jízdách za svobodu.

7. března 1965 vedl John Lewis skupinu nenásilných demonstrantů na most Edmunda Pettuse v Selmě v Alabamě. On i ostatní aktivisté plánovali pochod ke státnímu kapitolu na protest proti diskriminaci černošských voličů. Když však dorazili na vrchol mostu, čekaly na ně stovky příslušníků alabamské státní policie a ozbrojených civilních dobrovolníků.

Policisté a rozzuřený dav, vyzbrojení střelnými zbraněmi, slzným plynem a obušky, neměli v úmyslu nechat pochodující projít. Desítky nenásilných demonstrantů byly brutálně zmláceny a několik z nich skončilo v nemocnici. Sám Lewis utrpěl frakturu lebky a jizvy si nesl po zbytek života. Šlo o jednu z nejtemnějších epizod amerického hnutí za občanská práva.

Pro Lewise však měly veškerá nejistota a utrpení smysl. Od onoho strašného dne Amerika urazila dlouhou cestu směrem k překlenutí rasových rozdílů. A tehdejší hnutí vytvořilo precedens pro to, jak čelit dnešním výzvám.

Klíčové poselství zní: Hnutí za občanská práva ukazuje, že nic nedokáže zastavit sílu lidí odhodlaných změnit svět.

Hnutí za občanská práva bylo jen jedním krokem na dlouhé cestě k naplnění duchovního poslání Ameriky. Práce je stále daleko od dokončení. Lewis, který se později stal členem Sněmovny reprezentantů USA, věřil, že naše současná doba je poznamenána mimořádnou mírou nepřátelství. Někdy měl pocit, že je nenávist ještě horší než v šedesátých letech.

Vzpomínáte si, jak se po zvolení Baracka Obamy v roce 2008 zdálo, že Amerika vstupuje do „postrasové“ éry? Dnes už tomu nikdo nevěří – ne po pokusech zničit prezidentovo dědictví, po militarizaci policie a zneužívání státní moci jako nástroje útlaku. Nejnižší úroveň veřejné slušnosti, jakou kdy Lewis zažil, nastala během projevu o stavu Unie, kdy byl prezident Obama z pléna osočen výkřikem „lhář“.

Současně se však zdá, že se lidé probouzejí. Znovu přebírají odpovědnost za fungování demokracie. Připomínají si – nebo si poprvé uvědomují –, že jsme jedna rodina, jeden národ. Toto probuzení Lewisovi připomínalo hnutí za občanská práva – mocný vítr, který se přehnal Amerikou a proměnil morální charakter národa.

Tato historie je důležitou připomínkou, že věci se mohou jevit beznadějně, jako když Lewis stál na vrcholu mostu. Ale právě takové temné chvíle bývají výchozím bodem něčeho lepšího.

Věřili jste někdy v něco tak silně, že to prostoupilo každou část vaší bytosti? Právě tomu John Lewis říkal víra. Víra ve vlastní přesvědčení je jednou z nejdůležitějších vlastností, jaké může aktivista mít.

Mít víru znamená být si svými sny jistý stejně neochvějně, jako víte, že obloha je modrá a voda mokrá. Nic vás nemůže přimět pochybovat o tom, že vaše přesvědčení je pravdivé.

Lewis zažil víc než dost ran obuškem do hlavy, šlapání koňmi, výhrůžek psů, zásahů vodními děly, zatčení i vězení. Jeho víra mu však umožnila vytrvat. Nikdy nezaváhal ve svém přesvědčení o nenásilí ani ve víře, že jsme jedna lidská rodina bez ohledu na rasu.

Klíčové poselství zní: Víra ve vlastní přesvědčení zbavuje vaše protivníky moci.

Lewisovo přesvědčení se formovalo během dětství prožitého uprostřed násilí a strachu v segregovaném hlubokém Jihu. Jasně viděl, že nerovnost, která prostupovala jeho svět, je nespravedlivá. Uvědomil si také, že diskriminace je lež založená na chybném myšlení.

Když se Lewis a jeho kolegové aktivisté dokázali oprostit od těchto lidských konstrukcí, vytvořených proto, aby je udržely „dole“, našli sílu právě ve své víře.

Uvažujme o Lewisově přítelkyni a kolegyni Rose Parksové. Mnozí vědí, že vstoupila do dějin, když odmítla uvolnit místo v autobuse bělochovi. Tato švadlena z Montgomery v Alabamě však byla také aktivistkou: působila jako sekretářka místní pobočky NAACP a nedlouho předtím začala studovat teorie nenásilného odporu a rasové integrace.

Její historický čin nenásilného odporu byl záměrnou zkouškou jejího nového porozumění – její víry – v potenciál integrace. Prohlásila, že má moc, kterou jí nikdo a nic – ani zatčení či vězení – nemůže vzít.

Ve skutečnosti platilo, že čím více se Lewis a jeho kolegové setkávali s násilím a nenávistí, tím silnější jejich víra byla. Každá rána byla dalším důkazem, že rasově zaslepená společnost nedokáže uhasit oheň svobody, který v sobě cítili.

Když Lewis stál na mostě Edmunda Pettuse v Selmě a čelil stovkám posměšných, těžce ozbrojených policistů, necítil strach z bolesti ani smrti. Věděl, že mu nemohou ublížit v tom podstatném. Jeho víra je připravila o veškerou moc nad ním.