Premiéři

Pokud jste někdy sledovali jízlivé divadlo v britské Dolní sněmovně nebo některý z mnoha skandálů, které propukly a zničily ministerské kariéry, chápete, proč je britská politika proslulá vysokým dramatem. Jedním z jejích stálých motivů je vzestup a pád premiérů, kteří se na čas vezou na vlně popularity, než se příliv obrátí a jejich politický osud je zpečetěn. Šťastných konců pro britské premiéry je málo.

Co ale tyto složité a navzájem velmi odlišné politiky odlišuje? Jaké osobnostní rysy určovaly způsob, jakým vládli? Chceme-li porozumět dnešnímu Spojenému království – jeho nekončící debatě o Evropské unii, jeho hospodářské politice a společenským postojům –, vyplatí se podívat na vůdce, kteří se na jeho podobě tolik podepsali. V tomto shrnutí se dozvíte o mazanosti labouristického premiéra Harolda Wilsona, o tom, jak Margaret Thatcherová rozmetala starý status quo, a proč byl David Cameron na brexit tak špatně připraven.

Úřad britského premiéra byl často scénou téměř shakespearovských dramat – velkých triumfů, zrad i drtivých porážek. Aby premiéři vydrželi ve funkci dlouho, potřebují pestrou a jemnou škálu vlastností, které dalece přesahují pouhou inteligenci nebo pevné ideologické přesvědčení. Některé z nich jsou téměř nepojmenovatelné – jako nadpřirozené štěstí nebo šestý smysl pro náladu národa –, několik klíčových ale dokážeme poměrně přesně popsat.

Zaprvé, nezbytná je schopnost srozumitelně a přesvědčivě komunikovat. Vezměme si Margaret Thatcherovou. V 80. letech plánovala radikálně přetvořit britskou ekonomiku. Chtěla zmenšit stát a omezit veřejné služby – šlo o zásadní změny, které měly způsobit značné nepohodlí i mnoha jejím vlastním voličům. Přesto dokázala své záměry vysvětlit a obhájit způsobem, který řadu lidí oslovil. Mluvila o „volbě“ a „svobodě“ – slovech, která byla v podstatě eufemismy pro volnotržní ekonomiku, již chtěla prosadit. Kdo by mohl odmítnout „svobodu“ a „volbu“?

Zadruhé, vůdci musí umět pružně reagovat na proměnlivé mediální narativy. Tony Blair například dokázal nepřátelské příběhy obrátit ve prospěch své vlády. Když čelil odporu vůči politikám, jako byly tržní reformy v Národní zdravotní službě (NHS) nebo zavedení školného na univerzitách, byl vždy rychle připraven vystoupit před novináři na jedné ze svých pravidelných tiskových konferencí. Ve většině případů se mu podařilo novináře odzbrojit a uklidnit svými promyšlenými vysvětleními.

Zatřetí, většina vůdců musí udržet pohromadě velmi rozdělené strany. K tomu je nutná schopnost vyvažovat soupeřící proudy a mistrně používat vnitrostranickou diplomacii. Příkladem může být labouristický premiér James Callaghan, který stál v čele vlády v letech 1976–1979 a nastoupil krátce po referendu z roku 1975 o členství Spojeného království v Evropském hospodářském společenství (EHS). Vedl stranu, v níž stáli proti sobě vášniví zastánci i odpůrci evropské integrace, přesto ji dokázal udržet pohromadě tím, že nejvlivnějším osobnostem z obou táborů svěřil klíčová ministerstva.

Pokud některá z těchto vlastností chybí, premiér se téměř jistě dostane do potíží. Někteří mají mimořádnou inteligenci, ale nehodí se pro širší nároky spojené s vedením země. Uvažujme o Gordonu Brownovi z Labouristické strany, který se stal premiérem po rezignaci Tonyho Blaira v roce 2007. Patřil k nejpromyšlenějším politikům své generace, ale postrádal Blairovu mediální obratnost i Thatcherové schopnost zjednodušit velké myšlenky do několika úderných vět. Jeho popularita proto začala klesat prakticky hned po nástupu do úřadu – britská veřejnost krutě usoudila, že působí příliš ponuře. V roce 2010 prohrál své první volby a Labouristická strana po třinácti letech opustila vládu.

V následující kapitole se zaměříme na to, jak nespravedlivé může být veřejné mínění vůči britským premiérům.

Vzestup a pád britských premiérů bývá často velmi rychlý. Veřejné mínění i westminsterský mediální cirkus jsou neúprosné. Způsoby, jakými jsou premiéři vykreslováni, bývají často hluboce nespravedlivé a zjednodušující. Média si časem vytvářejí škatulky, do nichž jednotlivé premiéry zařadí – a v nich je pak drží.

Harold Wilson z Labouristické strany, který stál v čele vlády v letech 1964–1970 a 1974–1976, byl například většinou novin a dokonce i nominálně nestrannou veřejnoprávní BBC líčen jako bezbarvá, nevýrazná postava. Podobně byl konzervativní premiér John Major, který vládl v letech 1990–1997, zobrazován jako slabý a neúčinný muž. Jakmile se tyto dojmy jednou zakořenily, obvykle se ve veřejném povědomí udržely.

Skutečnost je samozřejmě mnohem složitější. Nároky nejvyššího úřadu vyžadují mnohem širší spektrum vlastností, než jaké připouštějí tyto redukující mediální obrazy. Jak Wilson, tak Major – navzdory svým stereotypům – projevovali hloubku i rozmanitost. Wilson rozhodně nebyl bezbarvý: prosadil významné sociální reformy, například zrušení trestu smrti. Major zase nebyl slaboch – dokázal se odklonit od thatcherismu a zmírnit rozdělující ekonomickou politiku konzervativců z 80. let.

Všichni premiéři jsou v určité míře terčem útoků britských médií, ale ti levicoví bývají líčeni obzvlášť nepříznivě. Většina labouristických vůdců má pocit, že působí jako vetřelci v podstatě pravicové zemi. Ať už je to pravda či nikoli, většina britských novin je agresivně pravicová a jejich zpravodajská agenda často určuje i to, čemu se věnuje BBC.

Harold Wilson, jak už jsme zmínili, byl médii obzvlášť tvrdě pranýřován. Autor této knihy, který byl v mládí Wilsonovým příznivcem, popisuje volební shromáždění, jehož se zúčastnil v roce 1974 v přeplněné radnici na severu Londýna. Když Wilson vstoupil na pódium, vypadal unaveně, šedivě a vyčerpaně. Začal mluvit monotónním hlasem o konkrétních politických závazcích a autor si začal říkat, zda přece jen nemají novinové klišé pravdu. Pak ale náhle jeden z protestujících hodil vejce a trefil Wilsona do obličeje. To celou situaci obrátilo. Vůdce labouristů se rychle vzpamatoval, setřásl ze sebe žloutek a pustil se do brilantních vtipů a strhujících slibů o budoucí socialistické vládě. Dav odcházel nadšený a znovu přesvědčený o kvalitách svého starého lídra.

Skutečnost je tedy taková, že žádný z britských premiérů nikdy nebyl jednoduchou karikaturou, jak je často prezentováno na titulních stranách novin.