Především neškodit

Když se televizní seriál Pohotovost stal ve Spojených státech obrovským hitem, výrazně vzrostl počet uchazečů o studium medicíny po celé zemi. Na lékařích je zkrátka něco, co nás přitahuje – jejich práce se zdá být mnohem smysluplnější než většina jiných povolání. Dělat těžká rozhodnutí a zachraňovat životy – kdo by to nechtěl?

Jak ale ukazují následující kapitoly, ve skutečném světě žádní Doktoři Houseové neexistují. I ti nejlepší lékaři a chirurgové dělají chyby. Nejsou bohové. A když se chyba stane, musejí s jejími následky žít oni i jejich pacienti.

Přední londýnský neurochirurg Henry Marsh má za sebou dlouhou a úspěšnou kariéru, během níž zachránil a zlepšil životy mnoha lidí. Zároveň však udělal i vážné chyby, které některým pacientům život trvale poškodily a změnily. Tato kniha vypráví jeho příběh.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak se vyrovnat s vědomím, že jste nenapravitelně poškodili pacientův mozek; proč může být pro chirurga výhodou špatná paměť; a také proč je někdy smrt lepším výsledkem než život.

Henry Marsh působí od roku 1987 jako konzultant v oboru neurochirurgie v londýnských nemocnicích Atkinson Morley a St George’s. Doufá, že jeho příběhy lidem pomohou pochopit obtíže, jimž lékaři čelí – obtíže, které často souvisejí spíše s lidskou povahou než s technickými limity medicíny.

Jednou z těchto obtíží je naše schopnost empatie. Autor vzpomíná, že jako student medicíny cítil soucit s pacienty poměrně snadno – nenesl totiž odpovědnost za výsledek jejich léčby. Jak ale postupoval v kariéře a přibývalo mu povinností, bylo stále těžší tento soucit prožívat. Odpovědnost s sebou nese strach z neúspěchu, a pacienti se tak stávají zdrojem úzkosti a stresu.

Marsh, podobně jako mnozí jiní lékaři, časem otupěl a začal pacienty vnímat jako jakýsi jiný druh lidí než sebe a své neohrožené kolegy. To však neznamená, že v medicíně není místo pro naději a empatii. Najít rovnováhu mezi nadějí a realismem je ale při stanovování prognózy nesmírně obtížné. Pokud se lékař příliš vychýlí na jednu či druhou stranu, může buď odsoudit pacienta k životu v beznadějné depresi, nebo být naopak obviněn z nepoctivosti či nekompetence, když se například ukáže, že nádor je ve skutečnosti smrtelný.

Podle autora patří mezi nejnáročnější situace v chirurgii operace kolegů. Když například sám potřeboval operaci sítnice, věděl, že jeho přítel – rovněž lékař – vnímal jeho žádost o zákrok zároveň jako kompliment i jako prokletí. V takových případech přestávají běžná pravidla profesionálního odstupu fungovat: operatér se cítí obnažený, protože pacient dobře ví, že je omylný.

Tento naučený odstup však s věkem slábne. Dnes, kdy je autor starší, se méně bojí a snáze přijímá neúspěch i chyby. Uvědomil si, že je ze stejného masa a krve jako jeho pacienti a že je stejně zranitelný a omylný jako oni.

Navzdory rozsáhlým lékařským znalostem se lékaři v jednom zásadním ohledu neliší od ostatních lidí: jsou omylní a dělají chyby. Toto poznání přichází až s dospělostí, pokorou a zkušeností.

Ve skutečnosti existuje jen jeden způsob, jak se stát dobrým lékařem: praxe, přijímání výzev, dělání chyb – z nichž některé mohou pacientům vážně ublížit – a učení se z nich.

Aby to ilustroval, autor vzpomíná na operaci, během níž pracoval příliš tvrdě a příliš dlouho. Vyčerpanost a přepětí vedly k tomu, že muži s mozkovým nádorem odstranil příliš mnoho tkáně. Pacient pak upadl do kómatu a zbytek života strávil v domově pro seniory. Autor byl dlouho pronásledován vzpomínkami na tohoto muže, ale nakonec mu jeho vlastní pýcha poskytla cennou lekci: operovat po etapách, žádat kolegy o pomoc a vědět, kdy zákrok ukončit.

Naučit se odložit pýchu a přijmout pokoru z něj neudělalo jen lepšího lékaře, ale i lepšího člověka. Tato lekce se promítla i do dalších oblastí jeho života. Vypráví například, jak jednou stál v dlouhé frontě u pokladny v supermarketu. Rozčilovalo ho, že tak významný neurochirurg, jako je on, musí po úspěšném pracovním dni čekat ve frontě s ostatními. Pak si ale uvědomil, že hodnota jeho práce se měří hodnotou životů druhých lidí – včetně těch, kteří stáli před ním. Byla to pro něj hluboce pokořující zkušenost.

Přijetí toho, že lékaři dělají chyby, jde ruku v ruce s uznáním, že některé věci – dokonce i na operačním sále – závisí na štěstí. Úspěch či neúspěch jsou často mimo lékařovu kontrolu. Někdy, ať se snažíte sebevíc, věci prostě nedopadnou dobře. Neurochirurgové nejsou bohové. Podléhají téže slepé náhodě jako všichni ostatní.