Prázdná tabule

Otázka, nakolik nás formuje vrozená výbava a nakolik výchova, je stará staletí a možná nikdy nebude zcela uzavřena. Následující úryvky vás zavedou hluboko do světa behaviorální genetiky a představí množství důkazů, že velká část toho, kým jsme – od politických názorů až po sklony k násilí – je dědičná.

Tento důraz na genetiku je v rozporu s jednou z nejvlivnějších teorií minulého století, teorií prázdné tabule. Podle ní se rodíme nevinní a rovní, bez jakýchkoli osobnostních či behaviorálních rysů. Jak však uvidíte, existuje jen velmi málo důkazů, které by tuto teorii nebo podobné představy – popírající, že naše mysl je produktem mnoha generací evoluce – podporovaly.

V tomto shrnutí zjistíte, proč se genetika stala politickou i náboženskou otázkou, jaké poznatky přinesla studia jednovaječných dvojčat a proč naše nedokonalosti nemusejí být tak velkým problémem, jak se často obáváme.

Tajemství lidské mysli fascinuje lidstvo už tisíce let. Snažíme se pochopit a předvídat lidské chování a vysvětlit, proč se lidé chovají právě tak, jak se chovají.

Mnohé starší a dodnes vlivné teorie o lidské přirozenosti vycházejí z náboženství. V judajsko-křesťanské tradici je například mysl chápána jako něco odděleného od fyzického těla, co přetrvává i po jeho smrti.

Současná věda je náboženstvím ovlivněna méně a pracuje především se třemi hlavními koncepcemi povahy lidské mysli.

První je teorie „prázdné tabule“, často spojovaná s filozofem Johnem Lockem ze 17. století. Tvrdí, že neexistuje žádná vrozená lidská přirozenost – rodíme se jako „čistý list“ a vše, co nás utváří, získáváme během života. Tato teorie klade důraz na roli sociálních vlivů při formování našich návyků, myšlenek a chování. Jakékoli vzorce chování sdílené skupinami lidí – ať už jde o rasu, etnikum nebo pohlaví – jsou podle ní výsledkem zkušenosti. To by znamenalo, že kdyby člověk vyrůstal u jiných rodičů, měl jiné vzdělání a byl vystaven jiným médiím, stal by se z něj úplně jiný člověk.

Druhá vlivná představa je teorie „ušlechtilého divocha“ (noble savage), často spojovaná s francouzským filozofem Jean-Jacquesem Rousseauem z 18. století. Rousseau věřil, že lidé jsou od přírody nesobečtí a mírumilovní, ale tento přirozený stav kazí civilizovaná společnost, která podporuje chamtivost a vede k násilí.

Třetí koncepce je teorie „ducha v stroji“, jejíž kořeny sahají k filozofu Renému Descartesovi v 17. století. Podle ní se člověk skládá ze dvou oddělených substancí: fyzického těla a mysli. Zastánci této představy tvrdili, že mysl je složitá způsobem, který nelze vysvětlit jednoduchými mechanickými pojmy.

Teorie prázdné tabule, ušlechtilého divocha a ducha v stroji se také označují jako empirismus, romantismus a dualismus. Jak uvidíme v další části, existuje ještě jiný přístup, který může lépe vysvětlit, jak mysl funguje.

Většinu 20. století dávali sociální vědci přednost teorii prázdné tabule, protože z ní vyplývalo, že lidé nemají žádné vrozené sklony k rasismu či sexismu. Jakýkoli projev takového chování bylo možné připsat vnějším vlivům, které lidi tyto postoje naučily.

V rámci teorie prázdné tabule se kulturní chování jevilo jako zcela oddělené od mozku, genetiky a evoluce. Dnes však víme, že to tak není. Kulturní chování je součástí našeho evolučního vývoje – téhož pozoruhodného procesu, který umožňuje všem živým organismům přežívat, prospívat a předávat své geny dalším generacím.

Je pravda, že některé konkrétní kulturní zvyklosti jsou do značné míry svévolné – například zda se v dané zemi jezdí vlevo, nebo vpravo. I za těmito rozhodnutími se ale skrývají určité důvody. V situacích, jako je řízení, je v zájmu všech, aby lidé jednali koordinovaně. Kulturu tak můžeme chápat jako soubor praktik a konvencí navržených k tomu, aby naše životy sladily a usnadnily.

Zastánci prázdné tabule tvrdili, že mysl je při narození zcela prázdná. Když se však podíváme na to, co se děti učí už v raném věku, vidíme, že to neodpovídá skutečnosti. Jazyk je možná nejlepším příkladem kulturní dovednosti, která se sice učí, ale zároveň ukazuje, že dítě se musí narodit s něčím víc než jen s „prázdným listem“.

Kdyby byla mysl skutečně prázdná, mohla by pouze pasivně zaznamenávat zrakové a zvukové podněty jako videokamera. Dítě však musí mít vrozené mentální dispozice, aby dokázalo ze slov, která slyší, vyvozovat význam a účel. Velmi brzy totiž rozumí a tvoří nové věty, které nikdy předtím neslyšelo. To je jeden z rozdílů mezi dítětem a papouškem: papoušek jen opakuje přesná slova, která slyší, zatímco lidské dítě přichází na svět s genetickou predispozicí učit se jemnosti jazyka.

Jak uvidíme v další části, naše geny jsou jen částí příběhu – významnou roli hrají i podmínky prostředí, v němž vyrůstáme.