Pravdy, kterým věříme

Americká politická scéna prošla dramatickou proměnou. Zatímco Donald Trump otřásal základy Republikánské strany, Hillary Clinton čelila překvapivě silné výzvě ze strany Bernieho Sanderse. V obou stranách se šířil pocit, že dosavadní ortodoxie přestávají platit a že postoje voličů ke klíčovým otázkám dneška se mění. To se odráží i v nástupu nových tváří do stále rozmanitějšího Senátu a Sněmovny reprezentantů.

Volby v roce 2016 si obvykle připomínáme především kvůli nečekanému Trumpovu vítězství. V dlouhodobém horizontu však může být stejně významná i skutečnost, že do funkcí byla zvolena řada politiků, kteří chtějí dělat věci jinak. Jednou z žen, která od svého nástupu do Senátu vzbudila velkou pozornost, je Kamala Harrisová.

Dcera jamajského otce a indické matky, celoživotní bojovnice za rovnost a zkušená právnička, si Harrisová na Capitol Hill rychle vybudovala jméno díky svému otevřenému závazku k reformám. Není divu, že od chvíle, kdy oznámila svou kandidaturu, je široce považována za jednu z hlavních favoritek demokratických primárek pro prezidentské volby v roce 2020.

Kdo je ale Kamala Harrisová? Právě na to se pokusíme odpovědět v tomto shrnutí. Od jejího dětství v Oaklandu přes práci okresní státní zástupkyně v San Francisku až po senátorskou kariéru – tyto úryvky nám vykreslí portrét právničky a političky na vzestupu.

Pokračujte ve čtení, abyste zjistili:

• proč se Harrisová rozhodla stát se prokurátorkou,
• jaké jsou její názory na zdravotní péči, bezpečnost a imigraci,
• a proč věří, že každý si zaslouží druhou šanci.

Kamala Harrisová se narodila v kalifornském Oaklandu v roce 1964. Její otec Donald Harris, původem z Jamajky, přijel do USA studovat ekonomii na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Její matka Shyamala Gopalan pocházela z jižní Indie. Rodiče Gopalanové svou dceru povzbudili, aby se přihlásila na Berkeley – univerzitu, kterou nikdy neviděla, v zemi, do níž nikdy nevkročila – a to už v devatenácti letech.

Gopalanová dorazila v roce 1958 a nastoupila do doktorského programu v oboru výživy a endokrinologie. Rychle se zapojila do černošské komunity a vrhla se do hnutí za občanská práva. Během jednoho protestu v Berkeley se poprvé setkala s dalším aktivistou, Donaldem Harrisem. Zamilovali se a rozhodli se natrvalo usadit v Oaklandu.

Shyamala zahájila kariéru jako výzkumnice specializující se na rakovinu prsu, zatímco Donald začal učit ekonomii. Rané dětství Kamaly Harrisové bylo šťastné. Rodinný dům byl plný knih, vůně indického koření a jazzových desek jejího otce. Když zrovna na pozadí nehrál John Coltrane, její matka – talentovaná zpěvačka, která v Indii získala ocenění – zpívala gospelové melodie Arethy Franklin.

Tyto bezstarostné dny však netrvaly věčně. Donald a Shyamala se vzali velmi mladí a časem se od sebe odcizili. Donald odjel do Wisconsinu, aby se věnoval akademické práci. Shyamala dostala nabídku místa na McGillově univerzitě v Montrealu v Kanadě. Příležitost byla příliš dobrá na to, aby ji odmítla, a tak ji přijala.

Kamala se s touto změnou těžko vyrovnávala. Chyběli jí přátelé i slunná Kalifornie. Jako by to samo o sobě nestačilo, Montreal nebyl pro dvanáctiletou dívku jen chladnější a osamělejší – byl navíc frankofonní. Vzpomíná, jak si během prvních dnů ve škole dělala legraci, že zní jako kachna, protože jediné, co dokázala říct, bylo „Quoi? Quoi? Quoi?“ – tedy „Co? Co? Co?“

Nakonec se však Harrisová v novém prostředí usadila a její myšlenky se začaly obracet k budoucnosti. Co chce v životě dělat? Ve škole se jí vždy dařilo a měla před sebou inspirativní příklad matky. Jejími hrdiny však nebyli lékaři ani akademici. Nejvíce obdivovala právníky, jako byl Thurgood Marshall, první Afroameričan u Nejvyššího soudu USA, a Constance Baker Motleyová, senátorka státu New York. Oba patřili k velikánům hnutí za občanská práva, kteří bojovali za spravedlnost.

Jak se, přemýšlela, může stát jednou z nich?

Po střední škole se Harrisová vrátila do USA, aby studovala ekonomii a politologii na Howard University ve Washingtonu, D.C. O této instituci slyšela mnoho od příbuzných, kteří tam studovali. Howard University byla založena krátce po občanské válce, aby poskytla talentovaným černošským studentům vzdělání, které jim jiné školy upíraly, a přečkala více než století segregace a diskriminace.

Harrisová nastoupila na podzim roku 1982. Úvodní orientační setkání pro prváky jí otevřelo oči. Vzpomíná, jak se rozhlížela kolem a říkala si: „Tohle je ráj!“ Nikdy předtím nebyla mezi tolika lidmi, kteří vypadali jako ona, a přitom byli tak rozdílní. Mezi jejími spolužáky byly děti absolventů Howardu i první generace vysokoškoláků, městské děti i venkované, studenti z Afriky i z Karibiku. Všem bylo jasně řečeno, že jsou – slovy písně Niny Simone – „mladí, nadaní a černí“.

Harrisové netrvalo dlouho, než si na vysoké škole našla své místo. Předsedala ekonomickému spolku, zdokonalovala své rétorické dovednosti v debatním týmu a vstoupila do ženského spolku (sorority). O víkendech ji bylo možné najít v centru Washingtonu, kde protestovala proti apartheidu v Jižní Africe. Mezi tím vším si našla čas i na stáž na Federální obchodní komisi, kde měla za úkol pročítat noviny a vystřihovat články, v nichž byla komise zmíněna.

Když v roce 1986 absolvovala, byla rozhodnutá stát se prokurátorkou. Její rodina byla skeptická. Měla pocit, že právo bylo příliš často používáno jako nástroj nespravedlnosti vůči černošským Američanům a dalším marginalizovaným skupinám. Harrisová však byla přesvědčená, že právo může znamenat víc.

Nebyli snad odvážní prokurátoři, kteří využili zákon k boji proti Ku Klux Klanu na americkém Jihu? Nepoužil generální prokurátor USA Robert Kennedy právo, když v roce 1961 vyslal úředníky ministerstva spravedlnosti, aby chránili Freedom Riders – aktivisty protestující proti segregaci ve veřejné dopravě na Jihu?

Harrisová byla odhodlaná stát si za svým a na svou obranu použila jedno z oblíbených přísloví své matky: „Nenech si od nikoho říkat, kdo jsi. Ty říkáš jim, kdo jsi!“ Pokud se měla stát prokurátorkou, pak rozhodně ne proto, aby udržovala nespravedlnost – chtěla dělat věci po svém, jako obhájkyně rovnosti.