Pravda o angažovanosti zaměstnanců

Život je příliš krátký na to, abyste trávili čas v práci, která vás nešťastní. Neobviňujte ale samotnou profesi. Při správném přístupu má téměř každá role potenciál stát se smysluplnou.

V knize Pravda o angažovanosti zaměstnanců Patrick Lencioni zkoumá, jak nešťastní zaměstnanci ovlivňují úspěch firmy i rodinný a společenský život. Naučíte se rozpoznat tři základní příčiny nespokojenosti v práci a získáte nástroje, jak zlepšit svůj vlastní pracovní život – a spolu s ním i životy lidí kolem vás.

Bez ohledu na to, jakou práci děláte, zda vedete tým, nebo jste v podřízené roli, můžete z těchto doporučení těžit. V tomto shrnutí se dozvíte například:

• co má společného uvadlá rostlina s nešťastným zaměstnancem,
• proč by se váš šéf měl zajímat o vaši keramickou dílnu po práci,
• a jak je možné, že popelář může být ve své práci spokojenější než Madonna.

Co to vlastně znamená, když někdo řekne, že má „špatnou práci“? Důvodů, proč se lidé cítí ve své roli nespokojení, může být celá řada. Práce je může fyzicky vyčerpávat nebo být špatně placená. Existují však i méně zjevné příčiny nespokojenosti.

Představte si, že získáte místo v oboru, o kterém jste vždy snili, nebo přestoupíte na pozici s velmi atraktivním platem. Ani jedno vám ale samo o sobě nezaručí spokojenost v práci.

Zažili jste někdy, že jste ráno cestou do práce cítili úzkost z toho, že dorazíte do kanceláře? Nebo jste během dne neustále sledovali hodiny a čekali, až bude konec? V takové chvíli jste měli nešťastnou práci – a ta ve vás mohla zanechat hluboký cynismus, neochotu se zapojit a snahu dělat jen to nejnutnější.

To přitom nijak nesouvisí s názvem pozice ani s odvětvím. Lékař může být stejně nešťastný jako stavební dělník. Profesionální sportovec může být stejně zklamaný jako návrhář zábavních atrakcí. Bohatý manažer může ve své práci trpět, zatímco číšník, který mu nosí oběd, může svou práci považovat za hluboce uspokojující. Pointa je jasná.

Taková míra neštěstí má samozřejmě osobní náklady – podkopává celkovou životní pohodu. Méně zřejmé jsou ale vysoké náklady pro samotné firmy.

Podívejme se na efektivitu. Řada výzkumů dokládá negativní dopad neangažovaných a nespokojených zaměstnanců na výkonnost organizace. Když člověk není do práce zapojený a necítí se v ní dobře, je mnohem méně pravděpodobné, že bude podávat dobrý výkon – a trpí tím jak on, tak firma.

A tím to nekončí. Neštěstí a cynismus si zaměstnanec často odnáší domů: ovlivňuje to jeho partnera, děti i širší rodinu. Tito lidé pak hůře zvládají i další společenské role – péči o blízké, zapojení do komunity či dobrovolnické aktivity.

Chceme‑li pracovní neštěstí řešit, musíme nejprve pochopit jeho příčiny. A právě na ně se zaměří následující část.

Představte si rostlinu. Když jí shnijí kořeny, nedokáže přijímat živiny, hniloba se šíří do zbytku rostliny a ta brzy uvadne a odumře. Podobně je to s lidmi v nešťastných zaměstnáních. Tři „shnilé kořeny“ dokážou proměnit i dobrou práci v deprimující.

Prvním z těchto kořenů je anonymita. Lidé potřebují, aby si někdo všímal jejich úsilí a aby se cítili jako osobnosti, na nichž záleží. Je zásadní, aby si někdo – ideálně jejich přímý nadřízený – našel čas poznat jejich potenciál, ocenit jejich schopnosti a projevit o ně opravdový zájem. Když mají lidé pocit, že jsou neviditelní a že by jejich nepřítomnost nikdo nepostřehl, propadají beznaději.

Druhým kořenem je bezvýznamnost, tedy pocit, že práce nemá žádný dopad. Když děláte něco, co má pozitivní vliv na ostatní – byť třeba jen na jednoho člověka – vnímáte svou práci jako smysluplnou. Pokud ale nikdo z vaší práce reálně neprofituje, začnete mít dojem, že vaše úsilí je zbytečné.

Třetím kořenem pracovního neštěstí je nemožnost měřit vlastní úspěch. To nastává ve chvíli, kdy lidé nemají žádná jasná kritéria, podle nichž by mohli posoudit, zda se jim daří. Když nevíte, jaký je cíl, jak poznáte, že jste ho dosáhli? Pomáhá mít konkrétní představu o tom, jak vypadá dobrý výkon a co lze udělat pro zlepšení. Bez toho motivace rychle klesá a nespokojenost roste.

Anonymita, bezvýznamnost a nemožnost měření se netýkají jen lidí na nejnižších příčkách hierarchie. I manažeři mohou trpět stejnými kořenovými příčinami pracovního neštěstí.

Představme si například vedoucí marketingu v softwarové firmě. Říkejme jí Nancy. Nancy má poměrně vysokou pozici, přesto je nešťastná. Proč?

Reportuje přímo generálnímu řediteli, který je natolik zaneprázdněný, že se nezajímá o její profesní rozvoj ani osobní život. Nancy se cítí anonymní.

Zároveň nevidí, jak konkrétně firma pomáhá svým zákazníkům, a není si jistá, zda má její práce nějaký dopad ani v rámci vlastního týmu. Připadá si bezvýznamná.

A i když ví, že se firmě daří – jak ukazují výsledky – nemá žádný způsob, jak si změřit svůj osobní přínos k tomuto úspěchu. To je onen třetí kořen: nemožnost měření.

Všechny tři příčiny se u Nancy sešly a zanechaly ji hluboce nespokojenou.