Poslední opice na světě

Žádný jiný druh v dějinách Země nezískal ani zdaleka takovou převahu jako Homo sapiens. Od Arktidy přes Ameriku a Asii až po Austrálii se lidé stali mistry prostředí, v nichž žijí. Jak k tomu došlo? Následující kapitoly vás zavedou o sedm milionů let zpátky v čase a ukážou, jak se z jedné skupiny opic vyvinul druh, který dosáhl této mimořádné úrovně úspěchu.

Zjistíte, že jsme nebyli jedinou skupinou humanoidů, která se vyvinula. Dočtete se o dalších vlnách lidské migrace z Afriky, které proběhly ještě před naším vlastním odchodem, a o tom, jak tyto druhy člověka osídlily celý svět. Dozvíte se také, jak nám mutace palce na noze poskytla klíčovou výhodu při úniku před predátory i při lovu kořisti. A nakonec uvidíte, že vznik umění přibližně před 70 000 lety představoval zásadní milník v lidské evoluci.

Před sedmi miliony let procházel svět obrovskou proměnou. Klimatické změny měnily rozsáhlé oblasti afrického deštného pralesa v řidší, travnaté oblasti známé jako savany. Tento vývoj měl zásadní dopad na opice žijící v měnícím se prostředí a postavil je před zcela nové problémy.

Stejně jako dnešní šimpanzi získávaly pralesní opice většinu potravy ze stromů – sbíraly bobule, ořechy a plody. V průběhu evoluce se jim proto palce na nohou zakřivily tak, aby mohly lépe uchopit kmeny a větve. V řídkém lesním prostředí savany však obratnost při šplhání přestala být tak nezbytná: visících plodů ubylo a stromů vhodných ke šplhání bylo stále méně.

Dalším problémem byla mnohem větší hrozba predátorů v savaně než v deštném pralese. A právě zde znovu zasáhla evoluce. U některých pralesních opic došlo k genetické mutaci, která během vývoje zastavila zakřivování palce na noze. Šlo o klíčovou fázi v evoluci našich předků.

Rovný palec na noze totiž unese mnohem větší zátěž než palec zakřivený – naše palce dnes nesou zhruba 30 % hmotnosti těla. Pro opice tak byla tato vlastnost zásadní: umožnila jim chodit vzpřímeně. Výhody rovného palce na noze tím ale nekončily. Nová stavba nohy dala našim předkům schopnost lépe běhat, skákat, rychle měnit směr a také se vzpřímeně postavit a přehledně pozorovat okolí. Díky tomu měli lepší výhled jak na predátory, tak na kořist. Všechny tyto vlastnosti byly klíčové pro přežití v drsném a náročném prostředí savany.

Mutace palce na noze však byla jen prvním krokem v sérii evolučních přizpůsobení, která nám lidem umožnila vést vzpřímený, aktivní způsob života. Pozdější změny se týkaly zejména oblasti krční páteře a pánve; vývoj pánve mimo jiné vedl k výrazně užším bokům.

Primáti žijí ve velkých společenstvích a musí si udržovat přehled o všech přímých i nepřímých vztazích ve skupině. I proto mají opice dlouhodobě největší mozky ze všech živočišných skupin. Právě tato relativně velká mozková kapacita poskytla našim předkům evoluční výhodu.

Život na savaně byl pro opice natolik náročný, že je donutil využívat jejich velké mozky naplno. Velký mozek je nezbytný pro vytváření strategií přežití a pro účinnou komunikaci mezi jednotlivci – a lepší komunikace znamená lepší spolupráci při dosahování společných cílů.

Tyto schopnosti byly pro přežití opic klíčové, protože savana ve srovnání s deštným pralesem nabízela mnohem více predátorů, méně potravy a vody a méně úkrytů. A protože byly velké mozky pro evoluci našich předků tak důležité, pokračovaly v růstu a zdokonalování.

Větší mozek ovšem vyžaduje více energie. Savana sice poskytovala málo tradiční potravy, tedy ovoce a ořechů, zato nabízela více potenciální kořisti. To byla pro naše předky velká výhoda: masitá strava obsahuje mnohem více kalorií než strava založená na plodech a ořeších a poskytla jim dodatečnou energii potřebnou k udržení většího mozku.

Vznikl tak příznivý evoluční kruh: větší mozek znamenal lepší schopnost získávat maso, což vedlo k většímu přísunu energie, a ten zase umožnil další růst mozku. Pro ilustraci: kapacita mozku šimpanze je přibližně 350 cm³, zatímco u primátů savany dosahovala 450–500 cm³ – tedy o 25–40 % více.

Podmínky savany tedy donutily naše opičí předky vyvinout mnohem větší mozky a zároveň jim poskytly dostatek masa, aby je dokázali energeticky „utáhnout“. Díky tomu se mohli přizpůsobit svému novému, náročnému prostředí.

Je zajímavé, že jiný primát – australopiték – si zachoval převážně listovou stravu. Jak by se dalo očekávat, mozky tohoto druhu neprošly stejným nárůstem kapacity a australopitékové nakonec před 1,2 milionu let vyhynuli.