Pokrok

Zarytí pesimisté existují od počátku lidstva. Pokud je v dějinách něco konstantního, pak to, že každá společnost má své vlastní apokalyptické proroky, kteří předpovídají konec světa a naříkají, že se všechno rozpadá.

Pesimismus je částečně otázkou temperamentu. Pesimista se podívá na sklenici optimisty, která je napůl plná, a prohlásí, že je napůl prázdná. Je to ale také otázka perspektivy. Zatímco pesimista si stěžuje, že sklenice není plná až po okraj, optimista se dívá na širší souvislosti. Co když se sama sklenice v čase zvětšuje? Možná věci nejsou dokonalé, ale dnes je rozhodně k dispozici mnohem více vody než včera.

Právě tento pohled tato kniha obhajuje. Od chudoby po epidemie nemocí, jimž lze předcházet, autor zdůrazňuje, že před námi stále stojí spousta práce. Neměli bychom však zapomínat, jak daleko jsme se už dostali. Jsme zdravější, bohatší a tolerantnější než kdykoli dříve v dějinách lidstva. Pokud se nám to nezdá, je to proto, že jsme tak upnutí na to, co máme přímo před očima, že často zapomínáme na širší obraz.

Toto shrnutí je plné dat – od globálních měr gramotnosti přes růst HDP až po nedostatek potravin a politickou rovnost – a představuje vášnivou obhajobu pokroku a optimismu, který přináší širší perspektiva. Dozvíte se mimo jiné, proč je prosperita základem ochrany životního prostředí, proč jsou války mnohem méně smrtící než dříve a proč je gramotnost tak důležitá v boji s chudobou.

V minulých staletích byl život v Evropě ponurý. Hladovějící děti bloudily od domu k domu ve snaze najít něco k jídlu, žebráci umírali na ulicích – tak vypadala každodenní realita sedmnáctého století. Hladomor byl všudypřítomný. Hlad patřil k neoddělitelným součástem lidského života. Teprve nedávno se to začalo měnit.

V sedmnáctém století přišly miliony lidí o život kvůli nedostatku potravin. Vezměme si Finsko: historické odhady naznačují, že mezi lety 1695 a 1697 zemřela v důsledku hladomoru přibližně třetina obyvatel. Zoufalství dokonce mnohé dohnalo ke kanibalismu. Záznamy z té doby uvádějí případy kanibalismu ve Švédsku a znovu ve Francii v roce 1662.

Nedostatek potravin přetrvával i v následujících stoletích. Průměrná kalorická spotřeba ve Francii a Anglii v osmnáctém století byla nižší než dnešní průměrná spotřeba v subsaharské Africe – nejvíce podvyživeném regionu světa.

S technologickým pokrokem a rozvojem globálního obchodu však došlo k prudkému nárůstu produkce potravin. Stále více lidí se vymanilo z hladu. Když byli v devatenáctém století zemědělcům přiznána vlastnická práva, získali motivaci vyrábět více potravin, protože mohli přebytky prodávat se ziskem. Otevírání hranic mezinárodnímu obchodu zároveň umožnilo jednotlivým regionům specializovat se na konkrétní plodiny či odvětví, což výrobu potravin výrazně zefektivnilo.

Svoji roli sehráli i vědci a podnikatelé. Vyvinuli inovace, jako jsou umělá hnojiva, moderní dojicí stroje a sklízecí mlátičky. Výsledky byly dramatické. Vezměme si právě sklízecí mlátičku: jediný stroj dnes dokáže za pouhých šest minut odvést tolik práce, kolik dříve zvládlo 25 mužů za celý den. To představuje ohromující, zhruba 2 500násobný nárůst produktivity!

Podobně působivé jsou i celosvětové výsledky. V roce 1961 existovalo 51 zemí, kde průměrný člověk konzumoval méně než 2 000 kalorií denně. Do roku 2013 zůstala už jen jedna – Zambie. Podvýživa výrazně ustoupila. V roce 1945 neměla přibližně polovina světové populace dostatek jídla; dnes se tento podíl snížil na zhruba 10 procent.

Zbavit svět chronického hladu je stále probíhající proces. Ale vítězství je na dohled – a to je velmi dobrý důvod dívat se do budoucnosti s nadějí.

Zlepšení zdraví lidí není jen výsledkem efektivnější výroby potravin. Jedním z nejúčinnějších způsobů, jak předcházet nemocem a prodlužovat život, je správná likvidace odpadu.

Dnes jsou většina měst relativně čistá. Města devatenáctého století však vypadala úplně jinak. Ulice byly plné lidských i zvířecích výkalů, řeky znečištěné odpadem a zápach byl nesnesitelný. Takové prostředí bylo ideálním líhništěm nemocí.

Mezi lety 1848 a 1854 vypukla v Londýně epidemie cholery, která si vyžádala tisíce životů. Během této epidemie dosáhl londýnský lékař John Snow průlomového objevu. Když zmapoval šíření nemoci, uvědomil si, že hlavním zdrojem nákazy je vodárenská společnost, která čerpala vodu po proudu od výpustí kanalizace. Snowovo zjištění bylo skutečným „eureka“ momentem.

Londýn poté rychle zavedl sofistikované vodovodní systémy a později i chlorování a filtraci vody. Následně byla po celém světě zavedena také organizovaná likvidace odpadu ve městech. Zlepšení hygieny v městských oblastech výrazně snížilo úmrtnost.

Do zemí s nízkými a středními příjmy se však tyto změny dostávaly pomalu. V posledních několika desetiletích ale došlo k významnému pokroku. Mezi lety 1980 a 2015 se podíl světové populace s přístupem k bezpečné pitné vodě zvýšil z 52 na 91 procent.

Lékařský pokrok rovněž přispěl k růstu průměrné délky života na celém světě. Po staletích podivných teorií a pochybných praktik přešla medicína na vědecký, na důkazech založený přístup. Výsledek? Průměrná délka života poprvé v dějinách lidstva dramaticky – a co je nejdůležitější, trvale – vzrostla.

Alexander Fleming, objevitel penicilinu, byl jedním z prvních průkopníků moderní medicíny. Pozdější vědci navázali řadou dalších úspěchů: od prevence obrny a malárie přes léčbu AIDS až po zavedení masových očkovacích programů. Lékařský pokrok neustále zatlačuje nemoci do defenzivy.

Spojencem v boji proti lidským nemocem je i globalizace. V dnešním propojeném světě jsou informace dostupnější než kdykoli dříve. To znamená, že epidemie lze snáze sledovat a vakcíny vyvíjet rychleji.

Stačí porovnat současnou průměrnou délku života se stavem na počátku dvacátého století. V prvních desetiletích minulého století se průměrný člověk dožíval asi 31 let. V roce 2015 činil celosvětový průměr 71 let. To je pozoruhodné, uvážíme-li, že v předchozích zhruba osmi tisících generacích se průměrná délka života pohybovala kolem 30 let. Život býval nepříjemný, brutální a především krátký. Díky lékařskému pokroku to už neplatí.