Podivný řád věcí

Nelze popřít, že lidská kultura dala vzniknout úžasným věcem. Ať už jde o Monu Lisu, Tádž Mahal, vesmírné rakety nebo muzikál o Alexandru Hamiltonovi, zdá se, že možnosti lidské invence jsou téměř neomezené. Když se ale ohlížíme za svými úspěchy, obvykle vyzdvihujeme lidský intelekt jako hlavní hnací sílu. Jenže to není jediný faktor, který hraje roli.

Lidská inteligence je bezpochyby důležitá, ale není jediným motorem inovací. Stejně významné, i když často opomíjené, jsou pocity. A právě toto opomenutí se autor Antonio Damasio snaží napravit. Jak ukazují následující kapitoly, naše pocity jsou zásadní pro vznik vědomí i pro každý lidský vynález – od prvního táborového ohně až po nejnovější vakcínu.

Pocity jako strach, bolest, potěšení či zvědavost stojí za každým významným pokrokem a stále nás inspirují a motivují. Možná je proto nejvyšší čas se vážně zamyslet nad tím, zda naše nejnovější výdobytky skutečně prospívají našemu blahu, nebo mu naopak škodí.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• jak rané organismy zakoušely své první pocity,
• jaké jsou dvě základní složky vědomí,
• a jak lze dnešní úzkosti vystopovat zpět ke konfliktu s našimi instinkty sebezáchovy.

Když jste poprvé slyšeli příběh o tom, jak se vyvinula lidská civilizace, možná vám připadal přehledný a uspořádaný. Při bližším pohledu ale zjistíte, že tento příběh prosazuje zvláštní řád věcí – klade lidské pocity až za lidský intelekt, ačkoli by to mělo být spíše naopak. Takový výklad je zavádějící. Pocity totiž sehrály v našem vývoji zásadní roli, zejména jako zpětnovazební mechanismus.

Uvažujte o jedné z klíčových funkcí, které vaše tělo zajišťuje: o přijímání potravy. Pocity hladu a nasycení poskytují důležité informace o tom, jak si tělo vede, a mohou podnítit mysl k akci, když je potřeba se najíst. Další pocity, jako bolest či zvědavost, vedou mysl k hledání léků na neduhy a k řešení problémů.

Právě pocity nás tedy podněcují k tomu, abychom zpochybňovali a lépe chápali svět a přicházeli s inovacemi, které nám pomáhají překonávat potíže, na něž narážíme. Díky informacím a inspiraci, které nám pocity poskytují, jsme také dokázali zajistit potravu, oděv, přístřeší i lékařskou péči – tedy věci, které nás činí zdravějšími, v teple a v bezpečí.

Pocity však nevyvolávají jen samotný vývoj. Zpětnovazební mechanismus působí v čase dál a slouží jako jakýsi monitor, který posuzuje, jak dobře něco funguje a zda je potřeba změna či zlepšení.

Další oblastí lidského pokroku, která se často vykládá v nesprávném pořadí, je naše sociální chování. Máme tendenci spojovat schopnost spolupráce s vyššími funkcemi mozku, ve skutečnosti však tato instinktivní chování sahají daleko do doby předtím, než lidé začali přicházet s brilantními nápady.

Vědci zjistili, že sociální chování lze pozorovat i u bakterií, jedněch z nejjednodušších organismů v naší evoluční historii. Ačkoli tyto mikroskopické organismy nemají emoce, zpracovávají smyslové informace o svém prostředí – právě z takového smyslového vnímání se naše vlastní pocity vyvinuly. A ukazuje se, že už toto vnímání je dostačující k projevům sociálního chování.

Bakterie se například sdružují a shlukují, aby se společně bránily hrozbám nebo získaly přístup ke zdrojům. A pokud jsou někteří členové společenství rozpoznáni jako paraziti nebo prostě neplní svou část „práce“, ostatní bakterie je vyloučí a odmítnou s nimi spolupracovat.

Pocity tedy stojí v jádru dnešních sociálních interakcí – ale jejich kořeny sahají hluboko do minulosti. V další kapitole se podíváme na to, jak tyto pocity vůbec vznikly.

To, co mohou „pociťovat“ bakterie, a to, co můžete v daném okamžiku cítit vy, se může zdát jako dva zcela odlišné světy. Přesto způsob, jakým bakterie reagují na podněty, a způsob, jakým vy reagujete na své emoce, spojuje něco, čemu říkáme homeostáza.

Homeostázu si můžete představit jako instinktivní snahu o rovnováhu a vnitřní vyváženost. Je základní součástí každého živého organismu. Ve skutečnosti je považována za hnací sílu vnitřních procesů, které od samého počátku udržují všechny organismy při životě a v dobré kondici.

Jakékoli vaše osobní pocity ohledně vlastního stavu bytí lze chápat jako „zástupce“, kteří jednají jménem homeostázy. Pocity jako hlad či strach jsou součástí procesů, jež vás udržují naživu a chrání před nebezpečím.

Jak se vyvíjely naše mozky, vyvíjely se i naše pocity. Během nesmírně dlouhého období se z původně jednoduchých zpětnovazebních mechanismů vyvinulo to, čemu říkáme sebeuvědomění – schopnost přemýšlet o homeostáze a o tom, co znamená být naživu.

V důsledku této evoluce pocitů jsme nejen objevili účinné způsoby, jak uspokojovat své základní potřeby zdraví a bezpečí, ale vytvořili jsme také umění a filozofii, které nám pomáhají tyto pocity zkoumat. K tomu se přidává politika, technologie a věda – i ty lze chápat jako reakce na příjemné zisky a bolestné ztráty, které zažíváme při snaze udržet homeostázu.

Protože je homeostáza pro udržení života tak zásadní, předpokládá se, že je stará jako sám život, jehož vznik se odhaduje na zhruba 3,8 miliardy let nazpět. Většinu této doby trvalo, než se sešly správné „ingredience“, které umožnily vznik pocitů v podobě, jak je známe dnes.

Nejzásadnější z nich byla nervová soustava, která se podle odhadů vyvinula před asi 600 miliony let – což je z hlediska evoluce poměrně nedávno. Nervová soustava je nezbytná proto, že umožňuje, aby se signály z těla, včetně bolesti a hladu, dostaly do mozku.

Druhou evoluční „ingrediencí“, která následovala, byly duševní procesy, jež tyto signály proměňují z pouhých mechanických reakcí ve vědomé prožitky. Teprve když se tyto dvě složky spojily, začaly se objevovat pocity v podobě, jak je známe.