Podivná údolí

Po léta bylo Silicon Valley novou zlatou horečkou. Příliš sebevědomí bílí muži ve svých dvaceti letech, podporovaní miliony dolarů z rizikového kapitálu, vytvářeli ohromující jmění prodejem osobních údajů svých uživatelů – které jim uživatelé poskytovali zdarma. Nechali se však zlákat nejen uživatelé: celý průmysl stojí na armádě talentovaných mileniálů, kteří jsou štědře placeni za to, aby příliš nepřemýšleli o důsledcích své práce.

Jednou z nich byla i Anna Wiener. Utekla ze stagnujícího světa newyorského nakladatelství za idealismem Silicon Valley a čtyři roky pracovala v technologickém průmyslu. V tomto shrnutí budeme sledovat, jak ji zpočátku okouzlí pozitivní vize budoucnosti, s nadšením se vrhne do nové kariéry, a jak se pak postupně začíná zklamávat falešnými sliby. Nakonec, když začne své dovednosti posuzovat podle vlastních měřítek, dokáže ve své práci znovu najít smysl.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč tolik talentovaných mileniálů přitahují monotónní práce v technologickém sektoru; jak mohou ploché kancelářské hierarchie ve skutečnosti vést k větší nerovnosti; a jak rozšířený je v Silicon Valley sexismus.

Před finanční krizí v roce 2008 znamenal diplom z prestižní americké univerzity téměř jistotu zaměstnání a nakonec i kariéry. Anna Wiener a další absolventi humanitních oborů se po recesi snažili proniknout do světa newyorského nakladatelství a úspěch byl všechno, jen ne zaručený.

V Americe po recesi mělo nakladatelství nostalgický lesk, který rezonoval s jejím prostředím. V Brooklynu tehdy lidé bez zábran mluvili o městském zemědělství, nosili kšandy a pili domácí trnkový gin ze zavařovacích sklenic Mason. Fotili na analogové fotoaparáty a kupovali náhradní jehly do svých gramofonů. Nakladatelství bylo odvětví, které přesně zapadalo do této útulné, jednoduché nostalgie – pyšnilo se svým odporem vůči korporátnímu ovládnutí literatury ze strany jednoho internetového supermarketu, který začínal prodejem knih a postupně začal prodávat úplně všechno.

Lidé z branže byli vášnivými zastánci literatury a nesnesli představu, že by je porazily firmy, jejichž manažeři se o knihy vůbec nezajímají. Jenže už to nebyla udržitelná kariérní cesta. Anna i všichni, které znala z „ročníku“ asistentů v nakladatelství, měli vedlejší zdroj příjmů – pracovali jako copywriteři nebo barmani. Většina z nich, včetně Anny, si mohla práci v nakladatelství dovolit jen díky finanční záchranné síti rodiny.

Navíc byli snadno nahraditelní. Vždycky se našel někdo, kdo byl ochoten pracovat za méně – čerstvý, energičtější, idealističtější absolvent s ještě shovívavější finanční záchrannou sítí. Mezitím v Silicon Valley lidé v Anině věku zakládali firmy, vydělávali své první miliony a – jak si Anna představovala – dělali práci, která měla smysl. Ona naopak kouřila trávu, kupovala si šaty, které si nemohla dovolit, a dramaticky si stěžovala.

Anna chtěla vydělávat peníze, cítit se ceněná, najít své místo ve světě a vybudovat si kariéru. Jednoho dne, s kocovinou a s malým smutným salátem na stole v práci, narazila na článek o start-upu, který získal tři miliony dolarů na revoluci v knižním nakladatelství. Ještě netušila, že v měřítku Silicon Valley jde v podstatě o drobné. Bylo rozhodnuto – byla vtažena dovnitř.

Článek o vydavatelském start-upu začínal fotografií spoluzakladatelů v košilích s knoflíky, kteří se usmívali a vyzařovali samozřejmou sebedůvěru. Anna jim záviděla, jak přesvědčiví, výkonní a bezostyšně ambiciózní jsou. Když se přihlásila a pozvali ji na pohovor, ohromilo ji, jak normálně – a ne „ajťácky“ – se při rozhovorech chovali.

Nabídli jí tříměsíční zkušební období, během něhož měla z jejich newyorské kanceláře vybírat knižní tituly a psát reklamní texty. Nadšeně souhlasila. Práce jí připadala vzrušující. Poprvé ve své kariéře měla pocit, že má odborné znalosti. Samozřejmě, součástí její práce bylo i vaření kávy a zajišťování výběru zdravých svačin pro zakladatele. Ale být součástí malého pětičlenného týmu jí dávalo pocit, že její přínos má váhu.

Její přátelé z nakladatelského prostředí pochybovali, zda je obchodní model start-upu pro odvětví skutečně přínosný, což Anna většinou ignorovala. Myslela si, že se jen cítí opuštění. Brzy však období zamilovanosti skončilo. Vztah Anny se zakladateli byl čím dál napjatější, jak si všichni začali uvědomovat, že to není dobrá shoda.

Anna si nejprve začala klást otázku, jestli zakladatelé – nebo uživatelé aplikace – vůbec mají opravdový zájem o literaturu. Zakladatelé opakovaně ignorovali její snahu založit firemní čtenářský klub a v jedné prezentaci dokonce špatně napsali Hemingwayovo jméno. Když CEO popsal společnost jako „lifestyle“, Anna nabyla přesvědčení, že je určená ne pro lidi, kteří čtou, ale pro ty, kteří chtějí dávat najevo, že čtou.

Zároveň si uvědomila, že jí chybí ta drzá, sebevědomá samozřejmost, kterou zakladatelé oplývali – a to se nakonec stalo hřebíčkem do rakve. Jako zaměstnankyně v rané fázi start-upu se postupně naučila, že si má práci v podstatě vymyslet sama, bez jasných pokynů. A co je důležitější, měla ji dělat tak, aby působila nepostradatelně.

Jednoho dne CEO omylem napsal do firemního chatu zprávu: „Je moc zaměřená na učení, ne na dělání,“ kterou původně zamýšlel jen pro ostatní zakladatele. Omlouval se, ale bylo jasné, že je konec. Anin první start-upový job skončil. Její příběh v technologickém průmyslu však teprve začínal. Díky pohovoru, který jí domluvili zakladatelé vydavatelského start-upu, se Anna důvěřivě upnula k budoucnosti v Silicon Valley.