Platón v Googleplexu

Podle většiny měřítek má naše moderní společnost jen málo společného se starověkým Řeckem. Zatímco my máme univerzální občanství, Athéňané měli otroky a občany se mohli stát pouze muži; zatímco my máme řadu specializovaných vědeckých oborů, mnohé z dnešních přírodních věd tehdy vůbec neexistovaly. Celkově žijeme v úplně jiné době než v kolébce demokracie.

A přesto filozofie obecně – a Platónovy myšlenky zvlášť – stále žijí a ovlivňují naše životy. Následující úryvky představí Platónovy nadčasové postřehy a dokonce vám naznačí, jak by sám mohl přistupovat k některým z hlavních společenských dilemat. Uvidíte také, jak může Platónova filozofie pomoci lépe přemýšlet a jednat za sebe a získat hlubší a pevnější kontrolu nad svými duševními schopnostmi.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak se nechovat jako splašený kůň, proč nejmoudřejší člověk na světě tvrdí, že ví nejméně, proč si nemůžete vygooglit odpovědi na všechny životní problémy a proč vás jednání čistě podle instinktu může stát život.

Pokud jste se někdy nudili na hodině dějepisu nebo filozofie, pravděpodobně jste si kladli otázku, jaký význam má Platón, starořecký filozof, který žil před 2 400 lety, pro naše životy v jednadvacátém století. Co, pokud vůbec něco, se od něj můžeme naučit?

Ačkoli se mnohá fakta týkající se Platónova života a doby z našeho moderního pohledu bezesporu jeví jako barbarská – například vlastnictví otroků či sexistické postoje – filozofické postřehy obsažené v jeho dialozích přesto kladou zásadní otázky o tom, kým jsme a jak bychom měli žít.

Platónovy spisy otevírají mnoho otázek, na které neexistují jednoduché odpovědi, a jsou stejně otevřené interpretaci jako před tisíci lety. Hostina (Symposion) například obsahuje dialogy o smyslu lásky a odpovědnosti, která s ní přichází. V Ústavě (Republice) zase nacházíme úvahy o tom, jaká politická organizace je nejlepší. Tyto otázky rozhodně nemají jasné a jednoznačné odpovědi – ve skutečnosti se s nimi potýkáme dodnes.

Co víc, Platónovy spisy nám tyto nadčasové otázky předkládají způsobem, který nevyžaduje, abychom se nořili do minulosti a hledali v ní odpovědi relevantní pro dnešek. Kromě kladení nadčasových otázek Platón také položil základy zkoumání smyslu života prostřednictvím zkoumání našich vlastních životů a životů těch, kteří nás obklopují.

V Platónově Obranně Sókratově (Apologii) – „apologie“ ve starořečtině znamená „obhajoba“ – postava Sókrata, který byl ve skutečnosti obviněn z bezbožnosti, kazení mládeže a zavádění falešných bohů do města, prohlašuje, že „nezkoumaný život nestojí za to žít“. V podstatě bychom se měli snažit mít nové zkušenosti a zpochybňovat zavedené normy, abychom našli nejlepší způsob, jak žít.

A ani nemusíme číst samotná Platónova díla, abychom ocenili jeho význam. Naše současné způsoby, jak se snažíme porozumět světu kolem nás, jsou totiž do značné míry odvozeny právě od Platónovy filozofie.

Když máme k dispozici tolik současných děl o zázracích přírodních věd, fyziky či sociologie, proč bychom měli číst Platóna, pokud se chceme dozvědět více o světě?

Za prvé, Platón nám ukazuje, jak učit ostatní tím, že klade otázky, které lidem umožňují dospět k odpovědím samostatně. Tento přístup, známý jako sokratovská metoda, spočívá v kladení otázek partnerovi v rozhovoru tak, aby se jednak dozvěděl více o probíraném tématu, a zároveň byl veden k formulování vlastních závěrů.

Například v dialogu Ménón pomáhá Sókratés člověku, který nikdy neabsolvoval hodinu matematiky, odpovědět na obtížnou geometrickou otázku – jednoduše tím, že mu pokládá správné otázky. Tento způsob výuky se ostatně dodnes používá na právnických fakultách: profesoři se studentů ptají na probíraný případ, zpochybňují použité argumenty, historické precedentní rozsudky a podobně. Po každé odpovědi žádají další upřesnění, aby studentům pomohli odhalit více o povaze samotných argumentů a stát se tak efektivnějšími právníky.

Platón však nepoužíval otázky jen k tomu, aby se dopracoval k odpovědím; kladl je také těm, kteří tvrdili, že mají v určitém oboru znalosti. V dialozích nechává Platón postavy, které si nárokují odborné vědění, aby podaly vysvětlení, z něhož se ostatní mohou poučit. Pokud však takové vysvětlení poskytnout nedokážou, nakonec tím odhalí vlastní nevědomost.

Když byl například Sókratés v Obranně Sókratově obviněn z bezbožnosti, nejprve požádal odborníka, aby vysvětlil, co přesně se bezbožností míní, a teprve poté začal obhajovat sám sebe. Sókratés je v Apologii označen za „nejmoudřejšího člověka na světě“ právě proto, že se vyhýbal tvrzení, že něco ví, a raději se spoléhal na skutečné odborníky.