Pitná voda

Vodu pijeme každý den, a přesto se většina z nás příliš nezamýšlí nad tím, co nám vlastně teče z kohoutku. Přitom stojí za to znát alespoň něco z historie něčeho, co je pro naše přežití naprosto zásadní. Následující text se věnuje otázkám jako „Kdo jako první vybudoval systém zásobování pitnou vodou?“ a „Kdy jsme si uvědomili, že neupravená voda škodí našemu zdraví?“, abychom se naučili této životodárné tekutiny víc si vážit.

Čistá voda je omezený zdroj, ale se základními znalostmi o ní a o infrastrukturách, které nám její zajištění umožňují, můžeme usilovat o to, aby byl dostatek vody pro lidi na celém světě – nyní i v budoucnu. V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte o jiném Johnu Snowovi, který nemá nic společného se Hrou o trůny; jak se balená voda stala tak populární; a kde se nachází 20 procent světových zásob sladké vody.

Ačkoli se voda může zdát jako samozřejmost, má velmi zajímavou historii. Po celá staletí a v různých společnostech nebyla voda nápojem první volby.

Například římská vyšší třída považovala vodu za nápoj vhodný jen pro děti, otroky nebo ženy, které nesměly pít víno. Podobné vnímání přetrvávalo až do středověku a dále – až k prvním poutníkům, kteří dorazili do Nového světa. Stejně jako římští aristokraté i pivo milující poutníci se domnívali, že voda je určena pouze nejchudším členům komunity.

V 17. století dokonce působil anglický lékař, který věřil, že pití vody může vést k melancholii. Současně však mnoho lidí věřilo v její údajné magické účinky. Představa svěcené vody a studní, pramenů či jiných zdrojů, které obsahují „zázračnou“ vodu, je velmi stará.

Slavným příkladem je Pramen mládí, po němž údajně toužil španělský objevitel Nového světa ze 16. století Juan Ponce de León. Je pravděpodobné, že Ponce de Leónova touha po omlazující vodě byla po jeho smrti značně zveličena – podobné příběhy totiž najdeme prakticky v každé kultuře.

Podle severské mytologie hledal bůh Ódin transformační vodu, která protéká pod Yggdrasilem, posvátným stromem spojujícím všechny světy. Další podobný příběh pochází z muslimského prostředí: politický rádce Alexandra Velikého Chidr v něm putuje Zemí tmy, aby nalezl pramen, který mu může darovat nesmrtelnost.

Na přelomu 15. století prohlásil soudce sir John Fortescue, že jediným důvodem, proč pít vodu, je „zbožná oddanost“. V roce 1858 prý dcera mlynáře jménem Bernadette Soubirous spatřila Pannu Marii osmnáctkrát u pramene v Lurdech ve Francii. Po její smrti byla Soubirous v roce 1933 prohlášena za svatou a dodnes lidé z celého světa putují do Lurd, aby vodu z tamního pramene vyzkoušeli.

I když římská vyšší třída dávala přednost vínu, Římané měli zásadní vliv na to, jak dnes s vodou zacházíme. Byli první, kdo přivedl vodu do soukromých domů, a římské úřady jako první poskytovaly svým obyvatelům vodu zdarma.

Nejohromnějším počinem byla výstavba akvaduktů ve starověkém Římě před více než 2 000 lety. Skutečnost, že část těchto vodovodních systémů stojí dodnes, je důkazem římské vynalézavosti. Římanům trvalo přes 500 let, než vybudovali 11 akvaduktů – některé z nich měřily více než 80 kilometrů – a společně zajišťovaly stálý průtok zhruba 30 milionů galonů čerstvé vody.

Bezplatná voda byla shromažďována ve veřejných nádržích nazývaných lacūs. Pokud jste chtěli vodu přivést až do svého domu, museli jste zaplatit daň a nechat si nainstalovat potrubí napojené na akvadukt.

Předpokládá se, že akvadukty byly původně budovány především kvůli zásobování lázní, které byly ve městě nesmírně oblíbené. Třetí akvadukt, dokončený v roce 144 př. n. l., však už sloužil hlavně k dodávce pitné vody.

Za vlády prvního římského císaře Augusta se počet lacūs výrazně zvýšil – jako první si totiž uvědomil, že voda může být politickým nástrojem. Augustova vláda znamenala přerod římské republiky v římskou říši, tedy v podstatě přechod od demokratičtějšího zřízení k autokracii. Aby předešel nepokojům, nechal císař zvýšit počet lacūs v Římě zhruba z 90 na 600, takže byly rozmístěny přibližně každých 150 stop (asi 45 metrů) po celém městě.

Tyto veřejné vodní stanice byly bohatě zdobeny nápisem „Aqua Nomine Caesaris“, tedy „voda ve jménu císaře“. Voda se tak stala prostředkem, jak občanům názorně ukázat, že se jim po vzniku říše údajně žije lépe.