Pingpongová diplomacie

Žijeme ve vzájemně propojeném světě, a proto se mnohým z nás může zdát těžko uvěřitelné, že ještě před pouhými padesáti lety neexistoval mezi Spojenými státy a Čínou prakticky žádný kontakt. A když se to konečně změnilo, průlom přišel zcela nečekaně – od pingpongového stolu.

Ping‑pong byl původně spíš po-večeřovou zábavou než seriózním sportem. Díky úsilí jednoho muže, Ivora Montagua, se však proměnil ve formalizovanou, moderní disciplínu rozšířenou po celém světě. Montagu byl zvláštní postava: člen anglické aristokracie, který měl dvě velké vášně – komunismus a ping‑pong. Tajně pracoval jako sovětský špion a měl sen: chtěl, aby ping‑pong budoval porozumění mezi Východem a Západem a aby tato hra ukázala pozitivní stránku komunismu. V sedmdesátých letech se jeho sen začal naplňovat.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč je ping‑pong dokonalým politickým a diplomatickým nástrojem; jak nejmocnější muži v Číně osobně dohlíželi na národní pingpongový tým; a jak dlouhovlasý hippie a pingpongový šampion s přezdívkou „Mozek“ pomohli dosáhnout zásadního diplomatického průlomu.

Ivor Montagu byl muž, který ping‑pong změnil k nepoznání. Před více než sto lety vynesl tuto podivínskou zábavu anglických aristokratů z jejich honosných sídel na mezinárodní stadiony. Brzy se z ping‑pongu stal důležitý prvek mezinárodní politiky.

Montagu se narodil do prostředí okázalého bohatství jedné z nejmajetnějších rodin v Anglii. Jako chlapec si hrával na zahradě v Downing Street 10, sídle britského premiéra. Vzpomínal, jak stával u okna svého dětského pokoje a čekal na příchod blízké přítelkyně své matky – budoucí královny. Ivor Montagu byl tedy pravověrným anglickým aristokratem – a stejně jako u ostatních příslušníků jeho třídy se očekávalo, že se bude věnovat sportu. Jeho otec byl vynikající střelec a vášnivý kriketista, starší bratr Stewart zase skvělý ragbista. Montagu sám však sportovní talent neměl. Až na jednu výjimku: miloval ping‑pong.

Klíčové poselství této kapitoly je: Mladý aristokrat Ivor Montagu se stal nadšencem pro ping‑pong a socialismus.

Když bylo Montaguovi šest let, přemluvil otce, aby koupil pingpongový stůl. Od té chvíle hrál s obrovským nadšením. V té době byl ping‑pong jen módním výstřelkem. Britové, kteří rozšířili fotbal, ragby a kriket po celém světě, ho považovali jen za jakousi po‑večeřovou kratochvíli. Ostatní sporty si mezitím vybudovaly infrastrukturu, která podporovala jejich růst: existovaly kluby, týmy, stadiony i jasná pravidla. Ping‑pong však zůstával roztříštěný a bez jednotných norem.

Přesto Montagu tuto hru miloval. A brzy objevil ještě jednu vášeň – na cestě do prestižní Westminsterské školy v Londýně. Jednoho dne si všiml brožury s názvem „Socialismus pro milionáře“ ve výloze Londýnské fabiánské společnosti. Připadalo mu, jako by byla napsaná přímo pro něj. Krátce nato se mladý aristokrat začal otevřeně hlásit k socialismu. Spolupracoval s Labour Party a dokonce pomáhal ukrývat výtisky jedné z Leninových knih.

Jeho politické přesvědčení však nezůstalo dlouho utajené. Komorník našel kopii prokomunistického projevu, který Ivor napsal, a předal ji rodičům. Ti byli zděšeni a rodinné vztahy výrazně ochladly. Montagu byl nakonec rád, že může z domova odejít a nastoupit na Cambridgeskou univerzitu. Čas strávený v Cambridgi jeho dvě vášně – ping‑pong a socialismus – ještě prohloubil.

V Cambridgi Montagu rychle pochopil, že týmové sporty jsou klíčem k popularitě na univerzitě. Část svého štědrého rodinného kapesného proto investoval do pořízení dvou pingpongových stolů. Zorganizoval první univerzitní turnaj – a k jeho překvapení se přihlásilo téměř 150 studentů. Ve finále prohrál nejlepší univerzitní tenista s nejlepším šachistou. Akce byla jednoznačným úspěchem.

Montagu měl talent rozpoznat příležitost. Okamžitě vyzval Oxfordskou univerzitu k meziversitnímu utkání a dovedl Cambridge k drtivému vítězství 31:5. Jeho nadšení nezkalilo ani to, že všech pět porážek Cambridge byly právě jeho vlastní zápasy.

Ještě před dosažením plnoletosti se stal předsedou Britské národní pingpongové asociace.

Klíčové poselství této kapitoly je: Jako mladý muž Montagu ping‑pong kodifikoval a systematicky propagoval.

Ve své nové funkci se Montagu pustil do modernizace hry. Přinesl do ping‑pongu tolik potřebnou jasnost: sepsal oficiální pravidla, která hře dodala pevnou strukturu. Tato pravidla byla přeložena do mnoha jazyků a stala se celosvětovým standardem.

Brzy však narazil na problém. Při pořádání turnajů pod hlavičkou Ping‑pongové asociace zjistil, že slavný výrobce hraček Jaques & Son vlastní ochrannou známku na slovo „Ping‑Pong“. Společnost trvala na tom, že na oficiálních akcích se smí používat pouze její vybavení. Montagu však chtěl, aby byla hra dostupná všem, včetně chudších vrstev. Představa, že by jedna firma na sportu takto vydělávala, mu připadala nepřijatelná.

Řešení, které zvolil, bylo radikální i jednoduché. Ping‑pongovou asociaci prostě rozpustil a okamžitě založil Asociaci stolního tenisu.

Ve dvacátých letech dvacátého století proměnil stolní tenis v celonárodní fenomén. Prvního britského šampionátu se zúčastnilo třicet tisíc hráčů. Vítěz mužské kategorie získal automobil, ženská šampionka norkový kožich. O šest let později byl sport připraven na mistrovství světa. Týmy přijely z Maďarska, Československa, Francie, Německa a dokonce i z Indie. Deset tisíc diváků zaplatilo vstupné, aby mohli zápasy sledovat, a po skončení turnaje Montagu založil Mezinárodní federaci stolního tenisu. Její první schůze se konala v knihovně rodinného domu Montaguových.

Poselství bylo jasné: bez Montagua by stolní tenis nikdy nedosáhl takového rozmachu. O deset let později už hrál ping‑pong i anglický král. V Buckinghamském paláci stál pingpongový stůl a panovník se stal patronem Anglické asociace stolního tenisu. Král však netušil, že v čele asociace stojí muž, který se brzy stane zrádcem.