Pět prvků efektivního myšlení

Po přečtení této knihy ztratíte strach z neúspěchu. Budete se schopni bez obav pouštět do náročných úkolů. Neúspěch začnete vnímat jako způsob, jak se učit nové věci, které pak můžete využít i v jiných oblastech.

Stanete se zvídavějšími a kritičtějšími mysliteli. Probudíte svou vnitřní zvědavost a naučíte se klást více otázek – i takových, na které už odpověď znáte. Díky tomu prohloubíte své porozumění danému tématu.

Budete také schopni nacházet netradiční řešení problémů. Naučíte se dívat se za hranice zřejmých a obecně přijímaných řešení a hledat zcela nové přístupy.

Jaký je nejlepší způsob, jak skutečně porozumět nějakému tématu? Měli byste se například naučit co nejvíce detailů a faktů? Odpověď zní: nikoli. Klíčem k hlubokému porozumění je zvládnutí základů. Základy jsou stavebním kamenem každé dovednosti či talentu, jádrem jakékoli odbornosti – stejně jako prvek Země představuje pevnou půdu pod našima nohama.

Často se stává, že člověk, který se chce stát odborníkem – například student intenzivně se připravující na důležitou zkoušku – se snaží najednou obsáhnout co nejvíce složitých teorií a faktů. Taková strategie však není ideální. Skuteční odborníci se naopak trvale vracejí k základům a neustále je zdokonalují.

Virtuózní trumpetista Tony Plog jednou vedl mistrovský kurz pro zkušené sólisty. Požádal je, aby zahráli svůj nejnáročnější virtuózní kus. Jak byste čekali, všichni hráli skvěle. Místo toho, aby jim dával rady, jak jejich výkony ještě vylepšit, požádal je pak, aby zahráli jednoduché cvičení pro začátečníky. Ačkoli ho zahráli dobře, nikdo z nich nijak neoslnil. Když skončili, zahrál totéž cvičení sám Plog – a ohromil skupinu tím, jak virtuózně dokázal toto „základní“ cvičení provést.

Co tím ukázal? Věděl, že mistrovství vyžaduje neustálou pozornost věnovanou základům a hluboké porozumění jim, protože právě základy poskytují pevnou půdu, z níž lze růst.

Když tedy stojíte před náročným úkolem, nevrhejte se do něj bezhlavě. Nejprve si promyslete jeho základní prvky a postupně zvládněte každý jednodušší krok. Podívejte se například, jak se americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) vypořádal s výzvou dopravit v 60. letech člověka na Měsíc. Agentura tohoto cíle nedosáhla tak, že by hned začala vypouštět do vesmíru pilotované lety k Měsíci. Nejprve vyslala na Měsíc bezpilotní raketu. Teprve poté, co NASA zvládla tento základní krok, se pustila do další fáze a nakonec uspěla v poslání člověka na Měsíc.

Po staletí lidé pozorovali ptáky, netopýry a hmyz a dospívali k závěru: „Všechna tato zvířata mávají křídly, mávání musí být tajemstvím letu!“ Pokud jste někdy letěli letadlem, víte, že tento závěr je zjevně chybný.

Když se snažíme porozumět nějakému jevu, často se upínáme k tomu, co se zdá být nejzřejmější. Abychom se dostali k jádru problému, musíme odhalit jeho podstatu, která bývá skrytá za jinými, nepodstatnými detaily. Opět se vracíme k prvku Země – podstata problému je jeho jádro, jeho základ.

Vraťme se k létání. Je pochopitelné, že mechanika mávání křídly odváděla pozornost pozorovatelů od skutečného důvodu, proč může těleso létat. Teprve když lidé začali podrobně studovat fyzikální principy letu, dokázali pochopit, co let umožňuje: mimo jiné specifické zakřivení křídla.

Chceme-li tedy najít podstatu problému, musíme se soustředit na to, co skutečně vidíme. To znamená vědomě ignorovat to, co bychom očekávali, že uvidíme, nebo co nás někdo naučil vidět. Často nám právě naše očekávání brání v tom, abychom objevili podstatu problému, protože se dostatečně neptáme na to, co nám druzí tvrdí, že bychom měli pozorovat.

Po staletí lidé věřili Aristotelově tvrzení, že těžší předměty padají rychleji než lehčí. Teprve v 17. století se našli zvědaví jedinci, kteří Aristotelův výrok vědomě zpochybnili a situaci prozkoumali novýma očima – a objevili, že Aristoteles se mýlil.

Existuje i jiný způsob, jak se dobrat podstaty problému: zaměřit se na to, co chybí. Dnes, když se díváme na staré fotografie, říkáme jim „černobílé“, protože to jsou jediné „barvy“, které na nich vidíme. Před vynálezem barevného filmu však byly takové monochromatické snímky prostě fotografie. Lidé je tehdy nevnímali jako nějak omezené. Kdyby ale už tehdy používali označení „černobílá fotografie“, lépe by si uvědomovali, co na snímku chybí – barvu – a tím i lépe chápali podstatu média, s nímž pracují.