Peníze druhých lidí

Pokud sledujete zprávy, jistě jste si všimli, že jednou z věcí, která se zdá být téměř stejně rozšířená a nevyhnutelná jako válka a násilí, jsou neustálé finanční krize. Většina z nás si pamatuje značné škody, které způsobil poslední velký globální ekonomický kolaps – finanční krize v roce 2008 –, ale mnohem méně z nás skutečně rozumí tomu, proč k ní došlo. Byla to chyba bank, firem, nebo vlád?

Problém je v tom, že celé téma působí velmi složitě. Jaké byly kořenové příčiny finanční krize? Jak vlastně funguje svět financí? Tyto úryvky se snaží vysvětlit, proč je finanční sektor tak důležitý – a zároveň nebezpečný.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč jsou finance tak nezbytné, co se pokazilo ve finančním systému a jak by svět financí mohl znovu začít odrážet společenské hodnoty.

Dnes má globální finanční systém pověst jednoho z hlavních zdrojů mnoha světových problémů. Původně to tak ale nebylo. Finance byly zamýšleny jako prostředek ke zlepšení kvality našeho života tím, že usnadní obchod a směnu.

Finanční systém nám umožňuje kupovat věci, které potřebujeme k pohodlnému životu, a propojuje lidi, kteří peníze potřebují, s těmi, kdo je mohou půjčit. Umožňuje také vznik pojišťovnictví, které nám dává možnost chránit se před velkými katastrofami nebo nenadálými událostmi, a pomáhá nám uspořádat osobní majetek tak, abychom ho mohli předat dalším generacím.

Hypotéky jsou dalším vzájemně prospěšným prvkem financí. Umožňují lidem pořídit si vlastní bydlení díky úvěru, který pak dlužník splácí v měsíčních splátkách s úroky – jako odměnu věřiteli za poskytnutí půjčky.

V širším měřítku může zdravý finanční systém prospívat celé společnosti, jak je dobře vidět na pokroku, kterého jsme dosáhli za posledních několik století. Silný finanční sektor umožnil Británii a Nizozemsku stát se světovými mocnostmi v raných fázích industrializace. A jak investice dál proudí do rozvojových zemí, právě robustní finanční systém umožňuje, aby se tyto peníze efektivně rozprostřely a zlepšily životní úroveň.

Naopak můžeme pozorovat, jak málo dynamické finanční systémy komunistických zemí opakovaně selhávaly. V těchto centrálně řízených ekonomikách nemohou peníze pružně proudit k podnikům, které je skutečně potřebují, což vede k menšímu počtu pracovních míst a slabému hospodářskému růstu.

Přestože kapitalistická svoboda vedla k prosperující industrializaci, která se stala základním kamenem moderní společnosti, ne všechny finanční inovace byly přínosné. Některé nám ve skutečnosti vůbec nepomohly. Finanční průmysl postupně ztratil přehled o tom, co je pro globální populaci jako celek dobré a co škodlivé.

K jádru toho, proč k tomu došlo, se dostaneme v následujících kapitolách.

Na počátku svého vývoje se finance soustředily na to, aby lidem pomohly získat peníze potřebné k uskutečnění jejich nápadů. Představte si banku, která poskytne pekaři kapitál na otevření vlastní pekárny.

Kvůli nekontrolované finanční „přefinancovanosti“ je však po těchto starých dobrých časech veta a dnes se topíme v obrovském množství zbytečných transakcí, které nám nijak nepomáhají.

Rozsáhlá obchodní aktivita a prudký růst finančního sektoru se označují jako finanční zpeněžení či finanční přebujelost. Problém je v tom, že tento proces prospívá bankám a akciovým trhům, ale nemá žádný pozitivní dopad na příjmy domácností, růst malých podniků ani na ekonomiku jako celek.

Finanční zpeněžení začalo v 70. letech, kdy velké instituce začaly ve stále větší míře obchodovat s cennými papíry – finančními aktivy, jako jsou akcie, dluhopisy či podílové listy fondů. To, co tento trend dovedlo do extrému, byl vznik nového trhu založeného na derivátových cenných papírech.

Deriváty jsou smlouvy, jejichž hodnota závisí na vývoji jiných aktiv. Na základě takové smlouvy může jedna strana profitovat ze zvýšení nebo snížení ceny podkladového aktiva – podle toho, o jaký typ derivátu jde.

Jedním z typů derivátů je tzv. swap úvěrového selhání (credit default swap, CDS), který bance umožňuje zajistit se proti tomu, že dlužník nesplní své závazky, tedy přestane splácet úvěr či hypotéku. V jistém smyslu funguje jako pojištění: instituce, která CDS prodává, slibuje, že v případě selhání dlužníka bance vyplatí dohodnutou částku, zatímco banka se zavazuje platit za tuto ochranu pravidelné poplatky.

Právě takto jsme se dostali k nedávné finanční krizi v roce 2008: příliš mnoho bank poskytovalo úvěry lidem, kteří je nebyli schopni splácet. Když pak velké množství dlužníků přestalo své závazky plnit, najednou všechny instituce potřebovaly peníze jedna od druhé. Systém se zhroutil sám do sebe.

Krizi dále umocnil technologický pokrok, který výrazně usnadnil obchodování s cennými papíry a deriváty, a vedl tak k masivní umělé inflaci finančního sektoru. Tyto praktiky jsou v podstatě formou hazardu s penězi druhých lidí – a jak ukázala nedávná krize, nikomu to neprospívá.