Parazit Rex

Je bohužel pravda, že my lidé chováme k parazitům určitý odpor. Být označen za parazita znamená být zařazen mezi nejnižší bytosti: krvežíznivé vyžírky, které zneužívají tvrdou práci svých hostitelů. Tento pohled na parazity je však stejně iracionální jako zjednodušený a dlouho dokonce aktivně bránil našemu vědeckému porozumění parazitům.

Ve skutečnosti je v našem vlastním zájmu smířit se s existencí parazitů – je totiž velmi pravděpodobné, že nějaké právě teď nosíte v sobě. Místo abychom na parazity pohlíželi s odporem, měli bychom si uvědomit, jak vyvažují naše křehké ekosystémy, a vážit si úžasné rozmanitosti, kterou přinesli i našemu vlastnímu druhu.

Následující úryvky vám nabídnou intimní pohled do fascinujícího světa parazitů – od jejich životních stadií a metamorfóz až po strategie, které používají k přežití na naší nepřátelské planetě. V tomto shrnutí se dozvíte, jak někteří paraziti proměňují své hostitele v zombie, proč mnozí své hostitele kastrují a proč bychom měli parazitům poděkovat za jejich roli ve vývoji pohlavního rozmnožování.

Téměř každé zvíře na planetě se v určitém okamžiku života stane hostitelem parazita. A přesto, navzdory jejich rozšířenosti, zůstávali paraziti pro vědce po tisíce let záhadou.

Ve starověkém Řecku se věřilo, že paraziti vznikají spontánně uvnitř svých hostitelů. V tehdejší době to bylo nejpřijatelnější vysvětlení: paraziti byli pozorováni pouze uvnitř těl hostitelů, nikdy však ve chvíli, kdy do nich vstupovali.

Mylné představy starověkých Řeků byly především důsledkem nedostatku informací. Životní cykly parazitů jsou velmi složité a liší se od všeho, co lidé znali, což je činilo ještě záhadnějšími.

To se změnilo ve 30. letech 19. století, kdy Johann Steenstrup začal zkoumat tajemství motolic. Vědci věděli, že motolice kladou vajíčka, ale nikdo nikdy neviděl malou motolici uvnitř hostitele. Ve svých experimentech Steenstrup ukázal, že plně vyvinuté, listovité motolice nalezené v játrech ovcí (nebo jiných hostitelů) jsou ve skutečnosti konečnou fází složitého životního cyklu jediného živočicha.

Steenstrup pozoroval, že vajíčka kladená dospělými motolicemi uvnitř hostitelů ve skutečnosti opouštějí jejich těla a později se líhnou ve vodě. Po vylíhnutí jsou larvy pokryté jemnými brvami a volně plavou, dokud neproniknou do těla plže. Jakmile se dostanou dovnitř, znovu se přemění – tentokrát v jakési beztvaré vaky naplněné embryi dalších motolic. Tato embrya, známá jako tzv. „žlutí červi“, se pak znovu transformují v cerkárie s „raketovými“ ocásky, tedy plovoucí larvy parazitů.

Cerkárie pak hledají dalšího hostitele – dalšího plže nebo obratlovce, například ovci – v jehož těle se nakonec vyvinou v dospělé motolice. Díky odhalení těchto podivuhodných proměn mohli vědci konečně odmítnout představu, že paraziti vznikají samovolně.

Představa parazitů v mnoha z nás vyvolává naprostý odpor. Ještě dlouho i vědci považovali parazity za příliš bezvýznamné na to, aby stáli za systematické studium.

Tento postoj dobře vystihuje rok 1879, kdy zoolog Ray Lankester prohlásil, že paraziti se zdánlivě vyhýbají evoluci tím, že se „vyvíjejí zpět“. Lankester nahlížel na organický život jako na hierarchii ve tvaru vánočního stromku, přičemž my, lidé – nejvyvinutější ze všech druhů – jsme byli na samém vrcholu. Větve pod námi představovaly vývoj ostatních druhů. Do svého schématu zahrnul i jakési visící větve, které měly znázorňovat druhy, jež jako by ze stromu sestoupily, tedy degenerovaly.

Věřil, že degenerované životní formy, jako jsou paraziti, mohly být v minulosti složitější, ale s postupem času se staly jednoduššími. Jeho oblíbeným příkladem byl Sacculina carcini, parazit, který se mimo hostitele jeví jako všívka podobná barnaklu. Jakmile se však dostane do vhodného hostitele, „degeneruje“ – ztrácí nohy, ocásek i ústa.

Lankesterův pohled vedl k podceňování složitosti parazitů a přispěl k postoji, který dlouho brzdil výzkum vědců, jako je Michael Sukhdeo. Ten věnoval desítky let studiu mechanismů, jimiž se paraziti pohybují v tělech svých hostitelů. Zvlášť ho fascinovalo, jak se dokážou dostat k orgánům, kde si nakonec vytvářejí „domovy“ a kladou vajíčka.

Dospěl k závěru, že pohyb parazitů – stejně jako u zvířat obecně – závisí na naprogramovaném chování, tedy geneticky zděděných reakcích na podněty, a to dokonce ve větší míře než u volně žijících tvorů. Navzdory průlomovým výsledkům musel Sukhdeo snášet despekt kolegů, kteří se věnovali chování obratlovců a parazity považovali za příliš primitivní na to, aby vůbec nějaké chování měli.

Nakonec se však ukázalo, že pravdu měl on. S postupem času si paraziti vyvinuli chytré a složité způsoby, jak obelstít imunitní systémy svých hostitelů, přežít a prosperovat. Dnes, kdy věda oceňuje parazity jako komplexní životní formy hodné pozornosti, si v následujících kapitolách ukážeme, co všechno jsme se o jejich přežívání a úspěchu dozvěděli.