Paradox vášně

Všichni známe staré moudro, že abychom byli šťastní, musíme následovat svou vášeň. Říká se, že život bez vášně nebude příliš naplňující. Na tom může být kus pravdy, ale věda o vášni je podstatně složitější. Obecná neznalost toho, jak vášeň skutečně funguje, může vést k destruktivnímu chování a zanechat nás vyhořelé nebo dokonce v depresi.

Jak tedy můžeme svou vášeň využít tak, aby nám pomáhala, a neškodila? Naštěstí nám hlubší pochopení toho, jak biologické a psychologické faktory ovlivňují vášeň, umožňuje posunout naše sny na další úroveň. Nezáleží na tom, zda se snažíte stát se sportovcem, podnikatelem nebo umělcem – následující kapitoly vysvětlují, jak často paradoxní mechanismy stojící za vášní mohou pomoci uskutečnit vaše sny, ať už jsou jakékoli.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč se vášeň a drogová závislost ve skutečnosti tolik neliší, v čem se mnohé knihy osobního rozvoje o „vyváženém životě“ zásadně mýlí a jak temná stránka vášně přispěla k bankrotu energetického giganta Enron.

Příběh vášně sahá hluboko do minulosti. Ačkoli dnes obvykle vnímáme vášeň jako pojem s pozitivním nádechem, vždy tomu tak nebylo. Slovo „vášeň“ má kořeny v latinském „passio“, které doslova znamená „utrpení“. Po většinu historie bylo toto utrpení spojováno výhradně s jednou konkrétní vášní – s utrpením Ježíše Krista.

Stejně jako u mnoha jiných slov se však význam pojmu „vášeň“ v průběhu času proměňoval. Ve středověku se začal používat i pro utrpení lidí jiných než Krista. A v období renesance tento termín postupně ztrácel svůj čistě negativní význam. Básníci jako Geoffrey Chaucer jej začali používat k popisu silných, vzrušujících emocí obecně a Shakespeare pak slovem „vášeň“ označoval i nekontrolovatelnou touhu, kterou člověk cítí k jiné osobě.

Ani tím ale příběh tohoto slova nekončí. Trvalo ještě několik staletí, než se význam vášně rozšířil z lidí na činnosti a profesní dráhy. V sedmdesátých letech 20. století se začaly objevovat fráze jako „následuj svou vášeň“ a hledání vlastní vášně se stalo důležitou součástí života průměrného člověka. Od té doby význam tohoto konceptu ještě zesílil – generace X a mileniálové jsou naplňováním svých osobních vášní často ještě více posedlí než jejich předchůdci z generace baby boomu.

Stejně jako samotné slovo „vášeň“ mají i biologické mechanismy, které za ní stojí, světlou i temnou stránku. Vášeň je totiž regulována dopaminem – mocnou neurochemickou látkou, která nás motivuje k činnosti. Jakmile ji mozek uvolní, dopamin nás žene za cíli a nutí nás toužit po odměnách.

Dopamin pohání vášnivé lidi v jejich úsilí, ale zároveň motivuje i drogově závislé, aby uspokojili své bažení. Mezi osobnostmi extrémně vášnivých lidí a závislých je jen tenká hranice. Zatímco dopamin nás motivuje k dosažení odměny, jakmile ji získáme, hladina této látky klesá. Vzniká tak touha po „ještě víc“.

A stejně jako u návykových drog platí, že čím více dopaminu zažíváme, tím vyšší si vytváříme toleranci. Začínáme si klást stále ambicióznější cíle a přikládáme stále větší význam honbě za svou vášní. S dosaženou odměnou nejsme nikdy úplně spokojeni – to, co nám přináší onen „sladký“ dopamin, je především samotný proces jejího dobývání.

Pokud se biologické mechanismy, které zažehávají vášeň, tolik neliší od těch, jež stojí za drogovou závislostí, je zřejmě důležité, jakým způsobem své vášně nacházíme a rozvíjíme.

Podívejme se na vášeň v kontextu romantických vztahů. Často si myslíme, že jsme předurčeni zamilovat se do jediné spřízněné duše a že skutečně milovat dokážeme jen jednoho člověka. Hledání „toho pravého“ však může vést k nekonečné a marné honbě za dokonalým partnerem – k přístupu, který výzkumníci vášně označují jako myšlení založené na „dokonalém souladu“ (angl. fit mindset).

Studie ukazují, že takto uvažuje asi 78 procent z nás – a to nejen v oblasti lásky. Mnozí věříme, že vášeň musíme cítit okamžitě po nástupu do nové práce nebo při začátku nové aktivity a že jen tehdy nám může přinést dlouhodobé štěstí.

Ať už jde o romantiku, nebo o práci, myšlení „dokonalého souladu“ má svá úskalí. Lidé s tímto nastavením mají tendenci vzdávat se nových činností hned při prvních potížích. Pak hledají něco dalšího, co by vyzkoušeli, a honí se za prchavou radostí z počátečního dopaminového opojení, které provází každý nový začátek. Neuvědomují si přitom, že s každým novým startem obětují možnost dlouhodobého růstu.

Pokud tedy myšlení „dokonalého souladu“ není nejlepším způsobem, jak zažehnout vášeň, jaká je alternativa?

Místo toho, abyste se od prvního dne vrhali do všeho po hlavě, zvažte postupný, rozvážný přístup. Vyberte si několik oblastí, koníčků nebo profesí, které vás zajímají, a začněte je pomalu zkoumat. Ptejte se, zda se v nich dokážete vidět i z dlouhodobého hlediska. Pokud ano, je důležité přijmout, že dokonalost nepřijde hned.

Tento přístup pomáhá udržet produkci dopaminu v mozku na rozumné úrovni. Když pak uděláte první chyby a hladina dopaminu klesne, vaše nálada nebude mít pocit, že se zřítila z útesu.

Jak se ve zvolené oblasti zlepšujete, postupně zvyšujte množství energie a času, které jí věnujete. Čím kompetentnější se ve své vášni stanete, tím větší rizika si můžete dovolit podstoupit. Nakonec možná přijde i chvíle, kdy zvážíte to největší riziko ze všech – opustit své dosavadní zaměstnání a věnovat se své vášni naplno.

Pěstování vášně pomocí postupného přístupu namísto myšlení „dokonalého souladu“ má mnohem větší šanci na úspěch. Skutečně své vášni věnujete čas a energii, místo abyste se vzdali při prvním náznaku potíží.