Paradox šimpanze

Filmy jako Planeta opic, rčení typu „Opička vidí, opička dělá“ nebo písničky jako „Hej, hej, my jsme Monkees“ jsou jen několika z mnoha populárních odkazů na naše ne tak vzdálené příbuzné. Šimpanzi nám ale nejen připomínají naši evoluční minulost a pronikají do populární kultury, nýbrž zaujímají i svébytné psychologické místo v každém z nás.

Tato „opičí“ část našeho mozku ovlivňuje naše rozhodování, emoce i způsob, jakým jednáme s ostatními lidmi. Někdy se dostává do konfliktu s racionálnější, „lidskou“ částí mozku a nutí nás chovat se způsoby, kterým bychom se jinak rádi vyhnuli.

V této knize se ponoříme do vesmíru našeho mozku a pokusíme se pochopit některé z jeho primárních reakcí. V tomto shrnutí se dozvíte:

• jak poznat, kdy vaše opičí stránka přebírá kontrolu nad vaším jednáním,
• co představuje „počítačová“ část vašeho mozku,
• a že mezi sebou komunikujeme čtyřmi základními způsoby.

Nemusíte být neurovědec, abyste věděli, že lidé nejednají vždy racionálně. Často se stává, že i když přesně víme, jaká by byla nejrozumnější reakce, nakonec uděláme něco úplně jiného.

Proč tomu tak je? Protože náš mozek se skládá ze dvou odlišných částí. První je „lidská“, tedy racionální část, která se nachází v čelním laloku. Tato část mozku uvažuje a jedná na základě faktů. Druhá část sídlí v limbickém systému a je známá jako vnitřní šimpanz. Její funkce jsou primitivnější a bezprostřednější – šimpanzí mozek jedná především podle pocitů a emocí.

Není divu, že se tyto dva způsoby zpracování informací mohou snadno dostat do konfliktu – a když k tomu dojde, šimpanzí mozek často převládne. Limbický systém je totiž evolučně mnohem starší, reaguje rychleji a vysílá silnější impulzy k akci.

Představme si například, že muž jménem John si stěžuje své manželce Pauline na incident z toho rána: auto jejich souseda blokovalo příjezdovou cestu a protože měl John zpoždění do práce, musel souseda požádat, aby auto přeparkoval. Když to Pauline uslyší, zeptá se, proč si vlastně stěžuje – soused přece auto hned odsunul a všechno dobře dopadlo.

Johnův lidský mozek může tuto větu přijmout jako prosté konstatování faktu, uznat, že je pravdivé, a tím celou věc uzavřít. Pokud však v danou chvíli převezme vládu jeho šimpanzí mozek, může John Paulinein komentář vnímat jako kritiku. To ho může vést k otázkám, proč ho nikdy nepodporuje, nebo ho přimět reagovat defenzivně a tvrdit, že z toho přece nedělá žádnou velkou věc.

Většina lidí se někdy v životě zapletla do podobně iracionálních hádek. Abychom se těmto nepříjemným střetům vyhnuli, je zásadní, aby lidský mozek aktivně řídil toho šimpanzího. V další části se dozvíte, jak na to.

Lidský mozek se skládá ze dvou rozdílných částí a je klíčové naučit se je řídit. Jak na to?

Nejprve byste si při jakékoli interakci měli ujasnit, která část vašeho mozku právě ovládá vaše chování: lidská, nebo šimpanz? Pomoci si můžete jednoduchými otázkami začínajícími slovy „Chci…?“. Odpovědi vám napoví, kterou část mozku následujete.

Můžete se například zeptat: „Chci se takto chovat?“ nebo „Chci prožívat tyto pocity?“ Pokud na tyto otázky odpovíte ne, je to jasný signál, že se k moci dostal šimpanz.

Uveďme si konkrétní příklad: představte si, že se obsesivně bojíte, že přijdete pozdě na schůzku. Položte si otázku: „Chci se tímhle pořád zabývat?“ Pokud odpovíte ne, můžete si být jisti, že máte co do činění se svým vnitřním šimpanzem, kterého je potřeba zkrotit.

Jakmile to rozpoznáte, můžete této emocionální části sebe sama „povolit uzdu“ a tím ji uklidnit. Nemáme na mysli skákání přes švihadlo nebo jogging. „Cvičení“ vašeho vnitřního šimpanze spočívá v tom, že mu dáte prostor, aby se vyventiloval.

Představte si třeba situaci, která vás rozčílila – například do vás někdo v supermarketu vrazil, aniž by řekl „promiňte“. Klíčem je dovolit si v bezpečném prostředí vyjádřit svůj hněv naprosto necenzurovaně: deset minut nahlas nadávat na danou situaci a říkat vše, co vás napadne. Tím, že si na to vědomě vyhradíte čas, pravděpodobně svého vnitřního šimpanze uspokojíte a hněv postupně odezní.

Aby však tato technika fungovala, je naprosto zásadní, aby prostředí bylo skutečně bezpečné. Není dobrý nápad vybuchnout přímo na někoho v supermarketu. Místo toho si najděte místo, kde budete sami, a tam si „odříkejte“ všechno, co jste měli chuť v daném okamžiku na tu osobu zakřičet. Neřešte, jak dlouho to potrvá; pokračujte, dokud emoce nezačnou slábnout.

Takto můžete svého vnitřního šimpanze zvládat. Samozřejmě to ale není celý příběh. V této hře totiž vystupuje ještě třetí hráč – část vašeho mozku, o které bude řeč v následující kapitole.