Paradox času

Steve Jobs, zakladatel Applu, jednou řekl: „Je jasné, že nejcennějším zdrojem, který všichni máme, je čas.“ Pokud je to pravda, proč pak povaze času tak málo rozumíme? Nejde jen o to, že čas je abstraktní téma, které v nás může vyvolat představy Star Treku, záhybů vesmíru nebo časoprostorového kontinua. Čas je také něco, co každý z nás vnímá trochu jinak – a tedy i něco, co nás každého jinak ovlivňuje.

Jisté je, že čas formuje způsob, jakým přemýšlíme, jak jednáme a dokonce i to, jak jsme zdraví. Psycholog ze Stanfordu Philip Zimbardo – výzkumník zodpovědný za nechvalně proslulý Stanfordský vězeňský experiment – v této knize vysvětluje, proč vnímáte čas jinak než ostatní lidé a proč je to tak důležité. Klíčové je, že objevíte, jak můžete se svým časem zacházet tak, aby měl větší hodnotu.

V tomto shrnutí zjistíte mimo jiné:

• proč vzpomínky nejsou jako přehrávání videa z vaší minulosti,
• jak mohou lidé příliš zaměření na přítomnost ohrožovat sami sebe,
• a co mohou vlády dělat, aby sílu času využívaly efektivněji.

Čas je abstraktní pojem; protože si na něj nemůžeme sáhnout, nemůžeme ho vidět ani cítit, bývá velmi obtížné mu porozumět. To je jen jeden z důvodů, proč se naše vnímání času v průběhu dějin měnilo.

Naši pravěcí předci například žili v „tady a teď“. Zaměření na přítomnost jim pomáhalo uniknout bezprostředním hrozbám a vyhnout se smrti. Dokonce ani neměli slovní zásobu, která by jim umožnila mluvit o budoucnosti, takže všechno se točilo kolem přítomného okamžiku.

Později lidé začali rozpoznávat střídání ročních období a slunečních i lunárních cyklů, což umožnilo rozvoj zemědělství. Postupně tak naši předci začali o budoucnosti přemýšlet a mluvit.

Dnes jsme však časem doslova posedlí. Naše životy se řídí školními semestry, finančními čtvrtletími a nepřetržitým 24hodinovým zpravodajstvím. Slovo „čas“ patří mezi nejpoužívanější v angličtině. Přesto zůstává čas subjektivním pojmem.

Jak přesně se tedy naše vnímání času liší? Existují dva hlavní způsoby, jak čas prožíváme. Prvním je čas měřený hodinami. Když sledujeme plynutí času jako tikot hodin, máme pocit, že existuje mimo nás, a proto k němu přistupujeme objektivně.

Druhým je psychologický čas, který popisuje, jak subjektivně vnímáme jeho plynutí. Zajímá vás víc minulost, nebo budoucnost? Vnímáte je spíše pozitivně, nebo negativně? Právě díky těmto rozdílům má každý z nás jinou časovou perspektivu.

Časová perspektiva je způsob, jakým o čase přemýšlíte, a postoj, který pak ovlivňuje, jak žijete svůj život. Autor rozlišuje šest různých časových perspektiv.

Minulost‑pozitivní a minulost‑negativní perspektiva se vztahují k pozitivnímu, respektive negativnímu vnímání minulých událostí. Přítomnost‑hedonistická znamená, že žijete pro okamžik a snažíte se zažít co nejvíce potěšení; přítomnost‑fatalistická naopak znamená, že jste úzkostní a smutní, protože máte pocit, že o vašem životě už rozhodl osud.

Nakonec existuje budoucí orientace, která zahrnuje plánování dopředu, a transcendentální postoj, kdy věříte, že život přesahuje smrt.

Abychom času lépe porozuměli, začněme minulostí. Proč je minulost důležitá? Protože vzpomínky, které máme, v podstatě vytvářejí život, který právě žijeme.

Psycholog Alfred Adler měl ve zvyku žádat své pacienty, aby si vybavili svou první vzpomínku. Věřil totiž, že je to okno do jejich současného života. Tyto informace pak využíval k pochopení jejich aktuálních problémů. Například úzkost může pramenit z dětství, kdy se dítě bálo, že ho rodič opustí.

Většina lidí je přesvědčena, že jejich vzpomínky na minulost jsou přesné a neměnné. Vzpomínky však nelze přirovnat k videozáznamu, protože se v čase skutečně proměňují. Místo aby byly jednoduše „přehrávány“, jsou znovu konstruovány v souladu s našimi současnými postoji a přesvědčeními.

To vysvětluje, proč se krásné vzpomínky mohou stát bolestnými, pokud například procházíte rozchodem. Smutek, který nyní cítíte, mění způsob, jakým se díváte na hezké chvíle, které jste spolu prožili.

Vzpomínky mohou být také potlačeny a znovu se vynořit až později. Děti, které byly oběťmi sexuálního zneužívání, si někdy na tyto události nedokážou vzpomenout, dokud nedosáhnou dospělosti. Sigmund Freud strávil většinu své kariéry zkoumáním potlačených vzpomínek svých pacientů a jejich interpretací v kontextu přítomnosti.

Nejdůležitější na minulosti je však váš postoj k ní. Lidé, kteří se na svou minulost dívají pozitivně – tedy mají pozitivní časovou perspektivu vůči minulosti – bývají šťastnější, zdravější a úspěšnější než ti, kteří ji vnímají negativně.

Překvapivé je, že lidé s pozitivním pohledem na minulost jsou šťastnější, i když je jejich optimismus založen na nepřesných vzpomínkách na minulé události. Psychologové zjistili, že pohlížet na minulost „růžovými brýlemi“ je klíčem k pěstování vděčnosti, která je nezbytná k tomu, abychom si dokázali vážit současného života.

Jak toho dosáhnout? Každý den si vyhraďte chvíli a zapište si věci, za které jste vděční. Minulost sice změnit nemůžete, ale můžete změnit způsob, jak se na ni díváte. Trocha přeformulování často stačí k tomu, aby se celý obraz proměnil a negativní minulost se stala minulostí pozitivní.