Pacient H. M.

Slovo „lobotomie“ v sobě nese silný morální náboj. Vybavuje celou řadu znepokojivých obrazů: pacienty připomínající zombie, podivná psychiatrická zařízení. Možná si dokonce vzpomeneme na dramatický závěr filmu Přelet nad kukaččím hnízdem.

Ve 40. a 50. letech 20. století byla lobotomie oblíbenou léčbou duševních poruch. Ačkoli mnohé pacienty srazila do téměř vegetativního stavu, zároveň zásadním způsobem přispěla k našemu porozumění mozku.

Tyto úryvky vás provedou temnou, ale poučnou historií lobotomie a seznámí vás s jejím nejznámějším pacientem – mužem označovaným jako H. M. Vydejte se do éry lobotomie a nahlédněte do tajemných mechanismů paměti, které nám studium pacienta H. M. odhalilo.

Dozvíte se mimo jiné:

• že i „úspěšná“ lobotomie vedla k přesně takové míře zmatku, jakou lékaři považovali za přijatelnou,
• jaké hrůzné lidské experimenty byly ospravedlňovány ve jménu vědy,
• a proč pacient H. M. dokázal řešit problémy, ale nepamatoval si, že je kdy vyřešil.

Mozek se nevyplácí podceňovat. Tento nejdůležitější orgán řídí vše, co se nás týká – od toho, jak chodíme a mluvíme, až po to, jak rychle bije naše srdce.

Jedním z prvních, kdo si uvědomil zásadní význam mozku, byl řecký lékař Hippokratés, narozený roku 460 př. n. l. Hippokratés, běžně označovaný za otce moderní medicíny, se odklonil od mnoha tehdejších lékařských představ. Například tvrdil, že epilepsie není projevem bohů, jak se dlouho věřilo, ale poruchou způsobenou mozkem.

Ještě před Hippokratem však o mozku leccos věděli i staří Egypťané. Archeologové objevili fascinující egyptský papyrus starý asi 3 600 let, který radí, jak ošetřovat pacienty s otevřenými poraněními lebky, jež odhalují mozek. Doporučuje udržovat ránu čistou a chráněnou, aby se mohla sama zahojit, což svědčí o určitém porozumění důležitosti a křehkosti mozku.

Přesto se vždy našli lidé, kteří zkoušeli do mozku aktivně zasahovat. Formy mozkové chirurgie se pravděpodobně prováděly už před 7 000 lety. V Ensisheimu ve Francii byly v rámci archeologického výzkumu nalezeny prehistorické lebky s malými otvory, které zřejmě vznikly chirurgickým zákrokem.

V roce 1888 se švýcarský psychiatr Gottlieb Burckhardt pokusil „vyléčit šílenství“ svého pacienta odstraněním 18 gramů mozkové tkáně. Jeho kolegové byli zděšeni. Představa otevřít lebku a řezat do mozku byla přinejmenším radikální.

O padesát let později, v roce 1935, však portugalský neuroanatom Egas Moniz navázal tam, kde Burckhardt skončil, a provedl první leukotomii – od řeckého leucos, „bílý“, a tomé, „řez“. Při tomto zákroku se přerušují bílá nervová vlákna v mozku.

Monize inspiroval fyziolog z Yaleovy univerzity John Fulton, který experimentoval na šimpanzích. Zjistil, že když byly poškozeny jejich čelní laloky, stávali se šimpanzi klidnějšími a lépe ovladatelnými.

Moniz se proto rozhodl pomoci těžce depresivním pacientům tak, že jim do lebky vyvrtal dva otvory a z čelních laloků odstranil část mozkové tkáně. Výsledky tohoto postupu publikoval v roce 1936 a představil jej jako možnou léčbu duševních poruch. Tím odstartoval revoluci jak v psychiatrii, tak v neurochirurgii.

Pacienti v psychiatrických léčebnách nebývají proslulí klidem. Karikatura šílených, křičících pacientů v poutech je sice zjednodušená, ale má v sobě kus pravdy. Koncem 30. let 20. století se lékaři především snažili najít způsoby, jak své pacienty zklidnit.

Za zavřenými dveřmi vymýšleli různé „terapie“, které měly pacienty učinit „společensky přijatelnějšími“. Pyretoterapie se pokoušela „vypálit“ problém z těla. Pacient ležel uvnitř kovové trubice a jeho tělo se zahřívalo na vysokou teplotu – až 41 °C, tedy výrazně nad normálních 37 °C. Pyretoterapie se mohla opakovat několik dní po sobě, a pokud nepřinesla požadovaný efekt, lékař mohl přejít k terapii inzulinovým komatem.

Při této léčbě dostávali pacienti masivní dávky inzulinu, což vedlo k prudkému poklesu hladiny cukru v krvi a vyvolání kómatu.

V tomto prostředí představil americký neurolog Walter Freeman v roce 1939 lobotomii. Nešlo jen o novou léčbu – otevřela zcela nové pole zvané psychosurgie.

Slovo „lobotomie“ pochází z řeckých slov pro „řezání laloků“, což je poměrně přesný popis. Freeman vyvrtal dvě díry po stranách lebky pacienta a těmito otvory pronikl do čelních laloků.

Pozoruhodné je, že Freemanovi pacienti byli během zákroku při vědomí, takže jim mohl klást otázky. Jakmile jejich odpovědi dosáhly „správné“ míry zmatenosti a dezorientace – ale ještě ne úplné neschopnosti – Freeman řezání ukončil. Cílem bylo, aby se pacienti stali lépe ovladatelnými, nikoli aby skončili v mozkové smrti.

Freeman byl přesvědčen, že lobotomie je účinným „lékem“ pro široké spektrum pacientů. Pod jeho skalpelem skončili lidé ve věku od sedmi do 72 let. Zatímco někteří trpěli zjevnou demencí, jiní měli mnohem subtilnější „poruchy“, například kompulzivní masturbaci.

Lobotomie se brzy začala považovat za spolehlivou a populární léčbu, a to navzdory občasným závažným vedlejším účinkům či úmrtím pacientů. Objevovaly se sice obavy z pooperační emoční otupělosti nebo z pacientů, kteří jen seděli v koutě a tiše se houpali sem a tam, ale v očích mnoha lékařů přínosy tyto obavy zřetelně převyšovaly.

Na scénu tak nastoupila celá nová generace psychosurgů, připravených tento vzrušující nový zákrok dále „zdokonalovat“.