Otevřeně

Existuje rozšířené přesvědčení, že ti, kteří dosáhnou nejvyšší úrovně slávy a úspěchu, musejí mít vrozenou, výjimečnou vášeň pro svůj obor. V případě Andreho Agassiho to ale nemůže být dál od pravdy. Tento tenista se poprvé proslavil jako rebelský šampion z Las Vegas.

V tomto shrnutí se seznámíte s neobvyklou životní dráhou tohoto grandslamového šampiona, který by raději psal poezii, než hrál tenis, a který dlouho nevěděl, jak se vyrovnat se slávou, jež přišla s nejvyššími tenisovými poctami. Od jeho raného drilu na domácích kurtech až po snahu pomáhat ohroženým dětem zlepšit jejich životy nahlédnete do vrcholů i pádů Agassiho oslavované kariéry.

Dozvíte se také, kolik tenisových míčků musel sedmiletý Agassi každý den odehrát, proč byl zesměšňován jako hráč, který má jen styl, ale žádný obsah, a jak mu Brooke Shields pomohla přijmout jednu z jeho největších nejistot.

Andre Agassi odpaloval tenisové míčky odjakživa. V sedmi letech denně stával proti stroji, který jeho otec postavil na zahradě jejich domu v Las Vegas v Nevadě. Agassi tomu zařízení říkal „drak“. Hřmělo, chrlilo kouř a chrlilo tenisové míčky jako dělo. Agassi jich denně čelil až 2 500, zatímco na něj otec zpoza stroje křičel pokyny: „Hraj silněji!“ „Hraj dřív!“

V takových podmínkách je snadné pochopit, proč Agassi draka – a s ním i tenis jako takový – nenáviděl. Jeho otec ale nebyl jen odhodlaný udělat z něj úspěšného hráče, měl také sklony k násilí. Agassi si netroufal odporovat. Obraz otcovy agresivity má dodnes vypálený v paměti. Jednoho dne v záchvatu silničního vzteku Agassi senior zmlátil jiného řidiče a nechal ho ležet v bezvědomí uprostřed ulice. Zemře? Nebo ho náhodou přejede jiné auto? To všechno kvůli tomu, že druhý řidič zatroubil.

Tlak byl hmatatelný. Otcovy požadavky a očekávání měly svůj původ. I on sám snil o tom, že se stane slavným tenistou. Jako malý chlapec v Teheránu sledoval britské a americké vojáky, jak hrají tenis, a dokonce jim dělal sběrače míčků. Bohužel tam nebyly žádné jiné děti, se kterými by mohl hrát, a tak Agassiho otec přešel k boxu. Dokonce reprezentoval Írán na olympijských hrách v letech 1948 a 1952. Sám nikdy nezískal medaili, ale byl přesvědčený, že jeho syn jich bude mít víc než dost. Chtěl z něj udělat nejlepšího hráče na světě.

Ještě před svými devátými narozeninami si Agassi získal pověst chlapce, který dokázal porazit legendárního hráče amerického fotbalu Jima Browna ve třech setech. To ale nebylo nic proti tomu, co následovalo o pár dní později. Agassi vedl proti svému otci v prvním setu 5:2, když se Agassi senior náhle vzdal zápasu.

Hraní proti starším soupeřům pro Andreho nebylo nic nového. Už rok se účastnil juniorských turnajů, kde nastupoval proti starším dětem, takže vítězství nad vlastním otcem nebylo náhodou. Tlak však neustával. Agassi neměl ani možnost získat plnohodnotné vzdělání: ve čtrnácti letech byl poslán na tenisovou akademii Nick Bollettieri Tennis School na Floridě.

Bylo to spíš vojenské kasárny než škola. Děti ve věku od sedmi do devatenácti let spaly v řadách nepohodlných paland, když zrovna nebyly nuceny trénovat tenis. Byly odříznuté od vnějšího světa. Jídlo bylo mizerné a často zůstávaly bez dozoru. V takovém prostředí byly rvačky na denním pořádku. Jednou se několik dětí domluvilo, že si to „vyřídí ručně“ poté, co padla rasistická urážka. Jeden z nich skončil se zlomenou čelistí jako odplata za svou „vtipnost“. Nikdo však nebyl potrestán.

Jakákoli Agassiho naděje, že se na akademii vymaní z otcovy kontroly, se rychle rozplynula. Do roka od příjezdu začal otevřeně rebelovat. Začal pít, kouřit marihuanu, nosil na trénink džíny a dokonce si nechal udělat růžového číra. Bollettieri, zakladatel školy, byl shovívavý. Nechal Agassiho vyvádět, protože patřil k nejtalentovanějším hráčům, kteří kdy školou prošli.

Nakonec ale patnáctiletý Agassi před ním vybuchl. Tísnivé prostředí se stalo nesnesitelným. Proč ho neposílají na profesionální turnaje? Bollettieri nedokázal najít odpověď. Agassi byl připravený soutěžit – a Bollettieri se stal jeho prvním profesionálním trenérem.