Otázky, které mi kladou o holokaustu

Brzy už nebudou žádní přeživší holokaustu. Brzy nebude nikdo, kdo by v sobě nesl živou vzpomínku na to, že lidé jsou schopni takového zla. Hédi Fried je jednou z posledních. V roce 1944 byla deportována do Osvětimi, v koncentračních táborech přišla o většinu své maďarské rodiny, sama však dokázala přežít.

Dnes, na sklonku života, v době, kdy se znovu zvedají síly krajně pravicového nacionalismu a předsudků, nám připomíná, jak cenné jsou tolerance a mír. Současný svět jí nahání noční můry – to všechno už jednou viděla. Charismatičtí vůdci znovu obviňují zranitelné menšiny a nabízejí jednoduchá řešení složitých problémů. Je to starý příběh s hrozným koncem.

Tomuto nočnímu můra se však můžeme vyhnout, pokud se poučíme z minulosti. Kdo jiný by nám měl tyto lekce předat než někdo, kdo se této noční můře podíval přímo do tváře? Kdo nám lépe připomene, proč říkáme „Nikdy více“?

V tomto shrnutí najdete odpovědi na otázky, které si o holokaustu kladete: Jaký byl život žen v koncentračním táboře? Jaké to doopravdy bylo, když přišlo osvobození? A dokázali přeživší někdy přestat nenávidět své nacistické věznitele?

Dozvíte se také o třech hlavních mýtech, z nichž vyrostl evropský antisemitismus; jaké jídlo dostávali vězni v koncentračních táborech; a jak doktor Mengele šířil mezi vězni v Osvětimi teror.

Hédi Fried se narodila v roce 1924 v rumunském městě Sighet. Její rané dětství bylo šťastné – obklopovala ji velká soudržná rodina a komunita, v níž si lidé navzájem pomáhali. Sighet bylo pestré město: žili zde Rumuni i Maďaři, Židé i křesťané vedle sebe.

Postupně si však začala všímat, že se něco mění. Jako maďarská Židovka se stále častěji setkávala s předsudky. Základní poselství zní: nespravedlnost je třeba zastavit hned v zárodku.

První známky těchto předsudků se objevovaly téměř nepostřehnutelně, jako první hedvábná vlákna pavučiny. Ve třicátých letech se tato vlákna začala množit. Jednoho dne, když se blížila válka, se Hédiina škola zeptala žáků, jakou službu by chtěli v případě konfliktu vykonávat. Hédi si vybrala poštovní službu a byla nadšená z nové výzvy. Když byli studenti posláni za svým instruktorem, začal výcvik otázkou, zda je mezi nimi někdo rumunské národnosti. Když Hédi nezvedla ruku, dozvěděla se, že pokračovat nemůže – poslali ji domů, rozrušenou a v slzách.

Krátce po vypuknutí války vtrhla maďarská armáda do Rumunska a přinesla s sebou i protižidovské zákony po vzoru Hitlerových norimberských zákonů. Nejprve byli propuštěni židovští státní zaměstnanci. Poté směly židovské lékařky a lékaři a právničky a právníci pečovat a zastupovat už jen židovské klienty. Nežidům byl zakázán vstup do židovských obchodů. A pak přišla pro Hédi zdrcující rána: školy se uzavřely pro židovské děti.

Zatímco byly tyto kruté zákony postupně zaváděny, Hédi a její rodina se snažily přizpůsobit nové realitě. I když se kolem nich pavučina stále víc utahovala, byli přesvědčeni, že to brzy přejde. Válka přece brzy skončí, Německo bude poraženo. Každý z těchto kroků však byl předzvěstí něčeho horšího.

Brzy byla rodina Friedových nucena přišít si na oblečení žluté hvězdy. Brzy jim byl zakázán vstup na ulice, do parků a kin. A přesto si i na to nějak zvykli. Potom byli vyhnáni ze svého domova do židovského ghetta v Sighetu. I tehdy, když se Hédi loučila se svým psem Bodrim a říkala sbohem dětskému pokoji, klavíru a deníkům, věřila, že i tohle přejde. Že se ona i její rodina brzy vrátí.

Mnoho let poté si uvědomila, že tento strašný proces neměl nikdy projít ani prvním stadiem – tím dnem, kdy ji poslali ze školy domů jen proto, že je Židovka. Její poselství pro nás dnes zní: nikdy, nikdy si nezvykat na nespravedlnost.

Když rodinu Friedových začal ze všech stran obkličovat antisemitismus, zeptala se Hédi svého otce, proč se zdá, že ji tolik lidí nenávidí. Posadil ji a podrobně jí vysvětlil kořeny předsudků, jimž čelili.

Základní poselství zní: evropský antisemitismus vyrostl ze tří ústředních mýtů.

První a nejstarší z nich je ústřední křesťanský mýtus. Na počátku křesťanství byl Blízký východ plný křesťanských proroků, kteří se vydávali do světa, aby získali další stoupence. Jedinou skupinou, která důsledně odmítala přijmout křesťanství, byli Židé. Když odmítli, byli obviněni z Kristovy vraždy. Od té chvíle byli Židé v křesťanské Evropě pronásledováni s rostoucí záští a násilím.

Druhý mýtus je takzvaná krvavá pověra, jejíž kořeny sahají do středověku. Poprvé se objevila v jedné vesnici ve východní Evropě. Jednoho dne brzy na jaře zmizel mladý křesťanský chlapec a židovský pekař byl obviněn, že ho zabil, aby použil jeho krev k pečení macesů na Pesach. Byli povoláni falešní svědci, kteří tvrdili, že byli u toho. Rozvášněný dav pak začal shromažďovat všechny Židy ve vesnici – ozbrojený klacky pronásledoval každého z nich.

Později, když přišlo jaro a led na blízkém jezeře roztál, vyplavilo se na hladinu chlapcovo tělo. Nebyl zavražděn – utopil se. To však nezastavilo prudký antisemitismus. Brzy začaly další vesnice vznášet stejná nepodložená obvinění, že Židé používají krev dětí, a mýtus se rozšířil po celé Evropě. Mnoho lidí zemřelo rukou zaslepeného davu. Poslední soudní proces založený na této pověře se konal až v roce 1883 v Maďarsku.

Třetí a nejmladší mýtus je složitý systém lží, který vznikl v carském Rusku. Byl zveřejněn v brožuře nazvané Protokoly sionských mudrců v roce 1903. Tato brožura tvrdila, že Židé zastávají vlivné pozice po celém světě a že na konci devatenáctého století vypracovali podrobný plán, jak dosáhnout světovlády. Sám Hitler této smyšlence uvěřil, což posílilo jeho antisemitismus už v mládí. Protokoly byly dokonce po roce 1933 v nacistickém Německu rozdávány školním dětem.

Společné všem těmto mýtům je, že nejsou pravdivější než jakákoli jiná pověra. Tragicky však všechny přispěly k prostředí, které učinilo holokaust možným.