Osud Říma

Často si dějiny představujeme jako nekonečný příběh, který posouvají vpřed lidské vůdčí osobnosti – ať už velké, nebo hrozivé. Často ale přehlížíme, jak zásadní roli v tomto příběhu hraje příroda. V posledních letech se vědci stále více zajímají o klimatické záznamy ukryté v přírodě – v letokruzích stromů, ledovcích, jeskyních a dokonce i v lidských pozůstatcích. Nečekanými příjemci těchto poznatků jsou historici, kteří dnes mají mnohem lepší představu o tom, jak náš svět v minulosti vypadal a jaké v něm panovaly podmínky.

Ukazuje se, že vzestup a pád římské říše souvisel s mimořádně osudovým obdobím klimatických dějin naší planety – v dobrém i ve zlém. Úspěch Říma ani jeho úpadek nemůžeme připsat pouze přírodě, stejně tak ale nemůžeme přehlížet roli, kterou sehrála. Jak uvidíte v tomto shrnutí, římské dějiny jsou zcela neoddělitelné od dějin životního prostředí.

Dozvíte se mimo jiné, jak Římané vyhráli „klimatickou loterii“, proč byli Římané malého vzrůstu a co způsobilo rok bez léta.

Život v římské říši byl obtížný i v dobách jejího největšího rozkvětu. Kojenecká úmrtnost byla vysoká a průměrná délka života se pohybovala jen kolem 25 let. Neexistovala motorová vozidla ani telekomunikační prostředky, takže cestování i komunikace byly nesmírně pomalé.

Navzdory těmto omezením však Římané dokázali vytvořit jednotnou říši, která se rozprostírala napříč západní Evropou, severní Afrikou a západní Asií. Jak se říše i její města rozrůstaly a populace prudce stoupala, byli Římané nuceni čerpat stále více zdrojů z okolního prostředí. Přesto nikdy nezažili dlouhodobý, skutečně katastrofální nedostatek potravin a nemuseli ve velkém zoufale obdělávat extrémně neúrodnou půdu.

Proč? Zčásti měli Římané prostě štěstí: žili v mimořádně příznivém období klimatických dějin Země.

Klíčová myšlenka: Neobvykle příznivé klima významně přispělo k prosperitě římské říše.

Ve druhém století našeho letopočtu se expanze římské říše zpomalila a na jejím rozsáhlém území zavládl relativně široký mír. Podmínky byly většinou velmi dobré: ekonomická produktivita byla vysoká, potravin byl dostatek a mzdy rostly i pro nejméně kvalifikované pracovníky.

Rozmach a rozkvět Říma souvisely s klimatickým režimem známým jako „římské klimatické optimum“ (RCO). Toto období stabilního, teplého a vlhkého klimatu začalo v posledních dvou stoletích před naším letopočtem a trvalo zhruba do prvních dvou století našeho letopočtu. Během RCO dopadalo na Zemi více sluneční energie než obvykle – teploty v prvním století našeho letopočtu byly dokonce vyšší než v posledních 150 letech naší éry. Zároveň byla vulkanická činnost mimořádně slabá. To znamenalo, že nedocházelo k výrazným poklesům teplot způsobeným sopečným prachem, který by zastiňoval slunce.

Tyto podmínky byly pro římskou říši obrovským přínosem. Díky teplému a vlhkému klimatu mohli zemědělci pěstovat pšenici a olivy i ve vyšších polohách – na místech, kde by dnes nerostly. Severní Afrika byla výjimečně úrodná a zásobovala obilím obrovské části říše. Dnes je naopak tento region spíše významným dovozcem než vývozcem obilí.

Příznivé klima pomohlo Římu vzkvétat. Tato prosperita však měla i svou stinnou stránku: hustá síť obchodních cest a vysoká míra propojenosti říše vytvořily ideální podmínky pro šíření infekčních nemocí.

Průměrná výška obyvatel se v různých částech světa výrazně liší. Proč tomu tak je? Hlavním faktorem je výživa. V moderní době zažilo několik národů výrazný růst tělesné výšky díky hospodářskému rozvoji a s ním spojenému zlepšení stravování. Stačí se podívat na Nizozemce: kolem roku 1850 měřili muži v průměru 164–165 centimetrů, dnes jsou v průměru téměř o 20 centimetrů vyšší.

A co Římané? Podle dnešních měřítek byli malí: muži měřili v průměru asi 164 centimetrů, ženy kolem 152 centimetrů. Obyvatelé Itálie před římským obdobím i po něm byli přitom v průměru vyšší než samotní Římané.

Římská strava přitom nebyla špatná. I lidé na nižších příčkách společenského žebříčku měli přístup k živočišným a mořským bílkovinám, které podporují růst. To naznačuje, že jejich menší vzrůst pravděpodobně nezpůsobovala podvýživa, ale nemocnost.

Hlavní poselství: Nemoci a špatný zdravotní stav byly neoddělitelnou součástí římského života.

Tytéž podmínky, které umožnily římské říši prosperovat, zároveň usnadnily šíření bakterií a virů. Města byla hustě osídlená a dobře propojená sítí silnic a námořních cest, takže se choroby snadno šířily z jedné oblasti do druhé. Infekční onemocnění se mohla rychle rozšířit po celé říši – a římská města byla navíc velmi špinavá. To z nich činilo ideální prostředí pro střevní parazity.

Akvadukty pravidelně přiváděly do měst čerstvou vodu a odváděly ji pryč. Tento systém nejen zajišťoval vodu na pití a koupání, ale také pomáhal proplachovat městskou kanalizaci. Likvidace odpadu však zdaleka nebyla dokonalá: domácí latríny často nebyly napojeny na veřejnou kanalizační síť, takže většina Římanů stále používala nočníky nebo otevřené záchody. Lidské výkaly se navíc prodávaly zemědělcům jako cenné hnojivo.

Tato všudypřítomná expozice lidským exkrementům znamenala, že Římané byli pravděpodobně často nakaženi parazity, jako jsou škrkavky a tasemnice. Pokud jde o další hlavní zabijáky té doby, sezónní průběh úmrtnosti v římské říši nám poskytuje určité indicie. Pro většinu obyvatel bylo nejnebezpečnějším obdobím roku pozdní léto a raný podzim – čas, kdy se šíří alimentární nákazy, jako je tyfus a úplavice. Pro starší lidi byla nejrizikovější zima, protože stárnoucí organismus je zvlášť náchylný k respiračním infekcím.

Římané nikdy nebyli skutečně zdraví. Situace se však stala mnohem horší, když se objevila nová nemoc, která populaci zdevastovala: Antoninovský mor.