Orazítkováno od začátku

Když byl Barack Obama zvolen prezidentem USA, někteří komentátoři mluvili o nástupu postrasové Ameriky a naznačovali, že rasová diskriminace je nyní oficiálně minulostí. Kéž by to bylo tak jednoduché. Díky badatelům, jako je Ibram X. Kendi, a filmům jako The 13th či I Am Not Your Negro se veřejnost začíná přibližovat pravdě: rasismus je tak hluboce vetkaný do struktury americké společnosti, že jeden černošský prezident nemůže zvrátit stovky let útlaku.

Jak Kendi přesvědčivě ukazuje, rasismus a diskriminace sehrály klíčovou roli při tvorbě federálních politik, které jsou v platnosti dodnes – i díky politikům, kteří cíleně usilovali o hlasy rasistických voličů, zatímco černošské voliče udržovali v podřízeném postavení. V tomto shrnutí se dozvíte, jak Richard Nixon a Ronald Reagan pracovali na přilákání rasistických voličů, jak Bill Clinton přispěl k uvěznění milionů nenásilných pachatelů a jak statistiky pomáhají udržovat diskriminaci.

Jak mohou prezidenští kandidáti získat podporu rasistických voličů, aniž by sami působili otevřeně rasisticky? Právě nad tím přemýšlel Richard Nixon během své volební kampaně v roce 1968. Jeho strategie nakonec spočívala v tom, že se snažil oslovit rasisty, aniž by vůbec používal slova „černoši“ nebo „běloši“.

Nixonova kampaň se konkrétně zaměřila na takzvané „nerasistické rasisty“. Šlo o lidi, kteří nebyli okázale či agresivně rasističtí, ale vnímali černošské čtvrti jako nebezpečná místa, kterým je třeba se vyhýbat, a černošské školy považovali za podřadné ve srovnání s těmi bělošskými. Většina těchto lidí nechtěla věřit – ani si připustit –, že v sobě nějaké rasistické postoje má.

Nixon dobře rozuměl tomu, jak tito voliči uvažují, a přizpůsobil tomu své televizní reklamy. Ty doprovázela zlověstná hudba a montáž násilných záběrů z protestů za občanská práva. Poté se ozval Nixonův hlas, který ujišťoval: „Slibuji vám, že ve Spojených státech bude pořádek.“ Jak ukázaly soukromé nahrávky, Nixon tuto reklamu v zákulisí chválil slovy, že „to trefilo hřebík na hlavičku. Jde o ty zatracené černošsko-portorické skupiny tam venku.“

O účinnosti Nixonových taktik není pochyb. V průzkumu Gallup z roku 1968 souhlasilo 81 procent respondentů s částí jeho programu, která tvrdila: „Zákon a pořádek byly v této zemi narušeny.“ Nixon nakonec volby vyhrál.

Když se Spojené státy chystaly vstoupit do osmdesátých let, republikáni začali používat nový způsob, jak oslovit latentní rasismus bílé Ameriky. Ve své kampani proti úřadujícímu prezidentovi Geraldu Fordovi, v níž usiloval o nominaci Republikánské strany v roce 1976, využil kalifornský guvernér a bývalý herec Ronald Reagan příběh Lindy Taylorové, aby spojil pobírání sociálních dávek s kriminálním chováním.

Taylorová byla černoška z Chicaga, která podvodem získala na sociálních dávkách 8 000 dolarů. Nešlo o běžný případ, ale Reagan ji vykreslil jako typickou „královnu sociálních dávek“ a její příběh často přeháněl tvrzením: „Její nezdaněný příjem přesahuje 150 000 dolarů.“

Po svém volebním vítězství v roce 1980, během prvního roku Reaganova prezidentství, informoval deník The New York Times, že většina vládních programů vytvořených k boji proti chudobě byla „vymazána“. Reagan rychle ukázal své priority: prosadil daňové úlevy pro bohaté a zvýšil vojenský rozpočet. Rozpočet na tyto kroky vyrovnával omezením financování sociálních programů, z nichž těžily domácnosti s nízkými a středními příjmy.

Důsledky byly devastující: během prvního roku Reaganova mandátu klesl průměrný příjem černošských rodin o 5,2 procenta a dalších 2,2 milionu Američanů upadlo do chudoby. Reagan však měl v rukávu ještě další plán, který menšinovým rodinám způsobil ještě větší škody: v roce 1982 federální vláda oficiálně vyhlásila „válku proti drogám“.

Načasování této takzvané války bylo přinejmenším sporné – drogová kriminalita byla na sestupné trajektorii a jen 2 procenta obyvatel považovala boj s drogami za nejvyšší prioritu. Reaganův pokyn však vedl k výraznému zostření vymáhání zákona, zejména pokud šlo o drogové delikty.

Do roku 1985 byla míra nezaměstnanosti mezi mladými černochy čtyřikrát vyšší než v roce 1954 a situace se dále zhoršovala, když americká protidrogová agentura (DEA) začala cíleně budovat mediální obraz crackového kokainu. Tento úkol dostal agent DEA Robert Stutman, který zaplavil média senzacechtivými příběhy o „predátorských“ dealerech cracku, „crackheadech“ a „crackových děvkách“. Obraz, který vláda vytvářela, naznačoval, že všichni aktéři tohoto příběhu jsou černoši.

V říjnu 1986 pak Reagan podepsal Zákon o potírání zneužívání drog, který každému, kdo byl přistižen alespoň s 5 gramy cracku, ukládal povinný minimální trest pěti let vězení. Většinu lidí stíhaných podle tohoto zákona tvořili černoši z chudých rodin. Naproti tomu u běžného kokainu, drogy oblíbené mezi bohatými bělochy, bylo pro stejný pětiletý trest nutné mít u sebe alespoň 500 gramů.