Optimistický zkreslení

Takže jste hrdý pesimista. Vždycky jste lidem říkali, že přesně takoví jste. Tvrdíte, že je to jediný způsob, jak se chránit před množstvím zklamání, která život přináší. Díky tomu prý můžete být příjemně překvapeni, když se stane něco skvělého a nečekaného. Zatímco druhý argument je pravdivý, ten první neplatí – pesimismus vás před zklamáním nechrání.

V tomto shrnutí autor představuje, v čem spočívá síla optimismu. Většina lidí je přesvědčena, že budoucnost je světlá, a takový optimistický pohled na svět i na vlastní budoucnost má zřetelný vliv na život a rozhodování těch, kteří ho sdílejí.

Dozvíte se, proč jsou lidé většinou optimističtí, jak vaše životní volby souvisejí s mírou vašeho optimismu a také jaká prázdninová destinace je pro vás podle toho nejvhodnější.

Lidé se rádi vnímají jako racionální bytosti. Tato víra je pro naše sebepojetí tak zásadní, že jsme ji dokonce vtělili do názvu našeho druhu: Homo sapiens, „moudrý člověk“. Jak brzy uvidíte, možná jsme byli trochu příliš optimističtí.

Proč? Způsob, jakým vnímáme realitu, zkrátka není racionální; je často plný zkreslení. Abychom si udělali představu, jak moc jsme zaujatí, zkuste si odpovědět na následující otázky a ohodnoťte se ve srovnání se zbytkem populace: Vyjdete dobře s ostatními lidmi? Jste dobrý řidič? Jak čestní jste?

Zařadili byste se do spodních 25 procent, horních 25 procent, nebo někam mezi? Pokud jste jako většina lidí, pravděpodobně jste se ohodnotili nadprůměrně – možná dokonce do horní čtvrtiny. Statisticky je ovšem nemožné, aby to platilo pro většinu. Jak by mohlo být „většina“ lidí lepší než ostatní?

Tento jev, jeden z mnoha, které formují naše vnímání světa, se nazývá iluze nadřazenosti. Takovým iluzím je těžké se vyhnout. Máme sklon důvěřovat vlastnímu vnímání, a proto nám uniká, že způsob, jakým svět vidíme, bývá často mylný.

Abychom to ilustrovali, podívejme se na studii kognitivního vědce Pettera Johanssona. V experimentu dostali účastníci dvojice fotografií různých žen a měli rozhodnout, kterou považují za atraktivnější. Později je výzkumníci požádali, aby své volby vysvětlili. Tentokrát jim však ukázali fotografie žen, které původně ohodnotili jako méně atraktivní. V 75 procentech případů si účastníci záměny vůbec nevšimli a s plným přesvědčením zdůvodňovali volbu, kterou ve skutečnosti nikdy neudělali.

Ještě podivnější je, že když se jich po experimentu zeptali, zda by si hypoteticky takové záměny všimli, 84 procent právě oklamaných účastníků sebevědomě tvrdilo, že by podobný trik bez potíží odhalili.

Začněme rychlou (byť poněkud morbidní) otázkou: Jaká je pravděpodobnost, že u vás někdy v životě propukne rakovina? Pokud jste odhadli méně než 33 procent – což je skutečná statistická pravděpodobnost – pak se řadíte k většině z nás: jste optimista.

Podle studie psychologa z Yaleovy univerzity Davida Armora má přibližně 80 procent lidí takzvané optimistické zkreslení – tendenci nahlížet na vlastní budoucnost spíše optimisticky než realisticky. Toto zkreslení vede k tomu, že lidé nadhodnocují pravděpodobnost pozitivních událostí, jako je například povýšení v práci, a naopak podhodnocují pravděpodobnost událostí negativních, jako je třeba autonehoda.

Optimistické zkreslení může někdy nabývat až extrémních podob. V západním světě se například rozvádí zhruba 40 procent manželství. Když se však novomanželů zeptáte, jaká je podle nich šance, že se rozvedou, obvykle odpovídají, že nulová. Dokonce i rozvodoví právníci, kteří se s rozpady manželství setkávají denně, výrazně podceňují pravděpodobnost vlastního rozvodu.

Navzdory naší zálibě v optimistickém myšlení má náš optimismus své hranice. Opravdu optimističtí jsme jen ohledně vlastní budoucnosti a budoucnosti svých blízkých – nikoli ohledně budoucnosti ostatních.

Ukazuje to například průzkum, podle něhož je 75 procent Britů optimistických ohledně budoucnosti své rodiny, ale jen 30 procent si myslí, že rodiny obecně jsou na tom dnes lépe než před několika generacemi.

Tento rozpor nevyplývá z naivní víry, že se na nás prostě usměje štěstí. Spíše máme tendenci mylně věřit, že dokážeme svůj život řídit tak, aby dopadl dobře. Říkáme si například: „Jistě, rozvádí se hodně lidí. Ale můj partner a já jsme rozumní dospělí. Když narazíme na problémy, zvládneme je vyřešit.“ Jako bychom byli nějak zásadně jiní než všichni ti, kteří se nakonec rozvedli.