Odvážné, ne dokonalé

Dnes žije spousta žen v neustálém strachu, že nejsou dost dobré. Ať už jde o povinnost nasazovat si před každým, koho potkají, přátelskou masku, nebo o obavy, aby nebyly považovány za protivné, když jsou příliš kritické – orientovat se ve světě jako žena je často nesmírně obtížné.

Zatímco chlapci jsou od útlého věku vedeni k tomu, aby objevovali a riskovali, dívky jsou vychovávány především k tomu, aby se líbily lidem kolem sebe. Výsledkem je, že z dívek vyrůstají ženy, které se často bojí selhání. Jenže selhání je neoddělitelnou součástí života a zdrojem cenných lekcí.

Přesně to autorka pochopila po svém velkolepém neúspěchu v kandidatuře do Kongresu. Místo aby ji to odradilo, vrátila se s novým, odvážným nápadem – namísto služby veřejnosti ve volené funkci založila organizaci Girls Who Code. Na cestě udělala spoustu chyb, ale tím, že se rozhodla jít dál s odvahou, dokázala vybudovat organizaci, která dnes oslovuje desítky tisíc dívek a žen po celé zemi a vybavuje je znalostmi, díky nimž se mohou samy posunout vpřed.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• proč vám perfekcionismus nutně nepomůže k povýšení,
• co jsou denní výzvy odvahy a proč byste je měly zařadit do života,
• a jak hnutí #MeToo inspirovalo miliony žen k tomu, aby si zvolily odvahu.

Seznamte se s Erikou. Je to úspěšná žena středního věku, která je vždy mimořádně přátelská, ochotná a všechny vítá oslnivým úsměvem. Pracuje od úsvitu do soumraku, aby zapůsobila na klienty i kolegy, a přesto neustále působí svěže a připraveně. Ať se děje cokoli, Erika navenek vyzařuje dokonalost a snaží se potěšit každého, koho potká.

Uvnitř si ale přeje, aby mohla jednat jinak. Někdy touží po odvaze říct svému největšímu klientovi, že jeho obchodní strategie považuje za katastrofální. Jenže vrozený a společensky posilovaný pud, který tolik žen nutí neustále se zavděčovat okolí a usilovat o bezchybnost, ji drží uvězněnou v životě, který vlastně nechce žít.

Erika je blízká přítelkyně autorky. A stejně jako ona je obětí společnosti, v níž se ženy učí bát se rizika, potlačovat odvahu a nevybírat si život podle sebe, ale podle očekávání ostatních. Místo aby byly vedeny k odvaze, jsou dívky od malička vychovávány k dokonalosti – k tomu, aby byly „hodné holčičky“, které se snaží všem vyhovět. Naproti tomu chlapci jsou povzbuzováni, aby zkoušeli nové věci, dělali chyby a riskovali.

Zařazování dívek do škatulky „milé, snaživé a ochotné potěšit“ začíná už po narození. V jedné studii oblékli výzkumníci miminka do neutrálního oblečení tak, aby nebylo poznat pohlaví. Když děti plakaly, dospělí měli tendenci předpokládat, že jde o chlapce. Když se smály, většina dospělých se domnívala, že jsou to dívky. Tato očekávání se pak velmi rychle mění v realitu.

Podobně to ukázala i studie Kalifornské univerzity s jednoduchým stánkem s limonádou. Háček byl v tom, že místo cukru vědci do nápoje přidali sůl, takže byl téměř nepitelný. Když limonádu rozdali skupinám chlapců a dívek, ukázalo se, jak silné je sociální podmínění dívek: chlapci okamžitě dali najevo, jak odporně nápoj chutná, zatímco dívky ho zdvořile upíjely dál. Teprve když se jich výzkumníci přímo zeptali, proč stále pijí, vyšla pravda najevo – dívky řekly, že nechtěly, aby se vědci cítili špatně.

V takové společnosti žijeme: chlapci jsou vychováváni k odvaze, dívky k tomu, aby se zavděčovaly – prostřednictvím nekonečné snahy o dokonalost.

Stanfordská psycholožka Carol Dwecková jednou trefně poznamenala, že „kdyby byl život jedna dlouhá základní škola, dívky by vládly světu“. Mít ve škole samé jedničky samozřejmě není nic špatného, ale touha po dokonalosti, která se s tím často pojí, se do dospělého života příliš nehodí.

Být milá a příjemná vám může zajistit oblibu u kancelářského kávovaru, ale nepomůže vám, když potřebujete odvahu postavit se sexuálnímu obtěžování na pracovišti. A dokonalé tělo vám možná přinese atraktivní rande, ale nedá vám odvahu skutečně se zamilovat a riskovat zlomené srdce.

Autentičtí příběh autorky ukazuje, že odvaha je mnohem důležitější než dokonalost. Byla výbornou studentkou a později právničkou v prestižní korporátní kanceláři. Svou práci ale nenáviděla – jejím snem vždy bylo věnovat se veřejné službě.

Když v roce 2008 Demokratická strana oznámila svého prezidentského kandidáta, autorka byla zdrcená, že její idol Hillary Clintonová, pro niž intenzivně kampaňovala, prohrála s Barackem Obamou. Clintonové projev po porážce jí však pomohl uvědomit si, že se musí přestat hnát za dokonalostí. Jedno selhání, řekla Clintonová, ještě neznamená, že se máme vzdát svých snů.

Autorka proto dala výpověď v korporátní firmě a učinila radikální rozhodnutí – kandidovat do Kongresu. Ačkoli v této snaze naprosto propadla, zkušenost jí otevřela oči ohledně několika mýtů o dokonalosti, kterým sama uvěřila. Jedním z nich byla představa, že bezchybný zevnějšek zaručí dokonalý konec každého příběhu.

Snažila se maskovat své nejistoty a nedostatky perfektním účesem a bezchybně připravenými projevy a věřila, že se tak vyhne kritice během kampaně. Brzy ale pochopila, jak moc se mýlila. Dokonalost nebyla to, co potřebovala – mnohem důležitější byla odvaha čelit kritice.

To ovšem neznamená, že tlak na dokonalý vzhled neexistuje. Jak sama Clintonová v roce 2008 poznamenala, zatímco Obama mohl „prostě vylézt z postele a obléknout si oblek“, ona musela před každým veřejným vystoupením trávit hodiny úpravou vlasů a líčením. Na tom, jak se prezentujeme, samozřejmě záleží – ale není to všechno. Když se upneme na povrchovou dokonalost místo toho, abychom ukázaly odvážnou tvář, nepomůže nám to projít těžkými situacemi, kterým dříve či později čelí každá žena.