Odvaha vstoupit do divočiny

Každý den jsme svědky toho, jak se svět stále víc rozděluje. Bývala doba, kdy jsme věřili, že moderní technologie nás sblíží – že kolem společných cílů a ideálů vznikne globální komunita. Internet nám ale ve skutečnosti hlavně usnadnil vyhledávání lidí, kteří už sdílejí naše názory. Výsledkem je, že se obklopujeme lidmi, kteří si myslí stejně jako my, a tím rozdělení jen prohlubujeme.

Nikdo nechce zažívat izolaci a osamělost, a tak je lákavé přidat se k nějaké skupině – i když jde o radikální či militantní uskupení. Tyto skupiny však často pocit osamělosti spíš zvyšují, zvlášť když v nich chybí skutečné osobní vztahy.

Skutečné řešení proto leží v nás samotných. Jen když se podíváme dovnitř, položíme si těžké otázky a budeme k sobě upřímní, můžeme najít klid, který plyne z opravdového pocitu sounáležitosti a z vědomí, jaké je naše místo ve světě.

V tomto shrnutí zjistíte mimo jiné:

• jak Brené Brown získala pozvání do pořadu Oprah Winfrey díky tomu, že si sama sobě dala „povolení“,
• jaké nástroje potřebujete, abyste prošli vlastní „divočinou“,
• a jak vás tragické události mohou nakonec posílit.

Od dětství až po dospělost se všichni snažíme najít své místo ve světě – prostor, kde zapadneme a zároveň nebudeme muset nic předstírat. Jinými slovy, všichni hledáme pocit sounáležitosti. Nejde jen o přání, ale o jednu ze základních lidských potřeb. Když ji nenaplníme, může to být hluboce bolestivé.

Když se autorka Brené Brown jako malá přestěhovala do New Orleans, byla situace v USA z hlediska rasismu mnohem horší než dnes a školy byly stále segregované. I kvůli svému jménu se ocitla v situaci, kdy ji nechtěli ani v černošských, ani v bílých kruzích. Její prostřední jméno Cassandra považovali bílí spolužáci za „černošské“, posmívali se jí a nikdy ji nezvali na narozeninové oslavy. Některé pozvánky dostávala od afroamerických kamarádů, ale jejich rodiče bývali šokovaní, když se u dveří objevila bílá holčička.

I když je to už dávno, Brown si dodnes pamatuje bolest čtyřletého dítěte, které má pocit, že nikam nepatří. Ještě horší však je, když člověk necítí přijetí ani ve vlastní rodině – to už může být skutečně nebezpečné.

V době dospívání se Brown s rodinou vrátila do Houstonu. Na nové škole toužila stát se členkou Bearkadettes, školního roztleskávačského týmu. Na konkurz se připravovala tak, že držela dvoutýdenní tekutou dietu a neustále trénovala svou sestavu. Přestože vystoupení zvládla výborně, dozvěděla se, že „prostě není materiál na Bearkadette“.

O to víc ji to zasáhlo, že její matka byla bývalá Bearkadette a otec kdysi hvězdou školního fotbalového týmu. Oba rodiče dali najevo své zklamání, takže se necítila odmítnutá jen roztleskávačkami, ale i vlastní rodinou.

Tento pocit si nesla do dospělosti a bolest začala tlumit alkoholem. Později vstoupila do Anonymních alkoholiků, ale ani tam nenašla skutečnou útěchu. Její sponzor v AA jí řekl, že se do skupiny úplně nehodí, a doporučil jí Anonymní závislé na vztazích, kteří pomáhají lidem vytvářet zdravé partnerské vazby. Jenže ani tam ji nepřijali a poslali ji hledat pomoc jinam.

Problém byl v tom, že Brown měla víc než jednu závislost. Alkohol a nezdravé vztahy byly jen špičkou ledovce. Kořeny jejích potíží sahaly k raným zkušenostem s odmítnutím a k dlouhodobé bolesti z pocitu, že nikam nepatří. Ta se v ní jen dál hromadila.

Pocit, že nikam nepatříme, nevzniká jen z přímého odmítnutí. Někdy vás do klubu nebo spolku přijmou, a přesto se tam cítíte jako vetřelec. Jindy se člověk začne sám sobě hnusit, když si uvědomí, kolik energie vynakládá jen na to, aby se zalíbil ostatním a získal jejich přijetí.

Když se nad tím zamyslíme, trávíme obrovské množství času a sil snahou někam patřit – k nějaké skupině nebo k určitému člověku. Brené Brown ale zjistila, že skutečný pocit sounáležitosti přichází ve chvíli, kdy přestaneme usilovat o přijetí zvenčí a přestaneme se snažit „zapadnout“.

V roce 1987 se Brown seznámila se Stevem, mužem, který se později stal jejím manželem. V té době byla v plně sebedestruktivním režimu: pařila, pila a kouřila. Steve však byl výjimečný v tom, že přes všechny tyto projevy viděl ženu, kterou ve skutečnosti byla. Díky jeho podpoře a přijetí se Brown postupně přestala ničit a začala být sama sebou.

Tento vztah se stal zdravým začátkem její cesty k sebedůvěře. O třicet let později ji tato cesta dovedla až k životnímu vystoupení v pořadu Oprah Winfrey, kde vysvětlovala svou strategii budování sebedůvěry.

Brown tam ukázala, jak si začala psát „povolení“ sama sobě. První z nich znělo: dovoluji si být bláznivá, užívat si života a bavit se. Právě tato strategie – vědomě si něco dovolit – jí pomohla otočit svůj život a začít ho skutečně prožívat.

Oprah byla jejím přístupem natolik zaujata, že ji pozvala znovu. Na konci prvního vystoupení měla Brown možnost setkat se se svou dlouholetou ikonou, básnířkou a aktivistkou Mayou Angelou. Angelou jí dala radu, na kterou Brown nikdy nezapomněla. Řekla jí: „Nenech se ovlivnit, Brené.“ Tím myslela, aby se nikdy nepřizpůsobovala očekáváním druhých na úkor sebe samé.

O půl roku později byla Brown v Chicagu na konferenci, kde organizátoři požadovali „formální business oblečení“. Zpočátku se přizpůsobila a oblékla si kostým, ale připadala si v něm neautenticky. Krátce před vystoupením se proto převlékla do svého obvyklého „uniformního“ outfitu – džíny, tričko a dřeváky. Po skončení akce se ukázalo, že získala nejvyšší hodnocení ze všech řečníků.