Odvaha být šťastný

Jste učitel, pedagog nebo rodič? Pak vám to možná zní povědomě: udržet krok s dětmi, které učíte nebo o které se staráte, je nesmírně náročná práce. Je to skutečný boj držet krok s aktuálními doporučeními ohledně vzdělávání a vývoje dětí. Zdá se, že každý týden vychází nějaká nová „nezbytná“ příručka.

Zhluboka se nadechněte. Opravdu nemusíte sledovat každý nový trend v této oblasti. Pravda je, že děti byly vždy složité, náročné a představovaly výzvu. Proč se vyčerpávat hledáním nových odpovědí na staré problémy?

Vídeňský psycholog Alfred Adler už na začátku 20. století představil průlomové teorie v oblasti výchovy a vývoje dětí. Jeho nadčasová moudrost o tom, jak učit a vychovávat šťastné, samostatné děti, je dnes stejně aktuální jako tehdy.

V tomto shrnutí se dozvíte, jaký je skutečný cíl vzdělávání, proč může chválení dětí napáchat víc škody než užitku a jak může pořadí narození ovlivnit vývoj dítěte.

Jaký je účel vzdělávání dítěte? Naučit ho číst a psát? Řešit diferenciální rovnice, vyjmenovat hlavní města světa nebo odříkat číslo pí na dvacáté desetinné místo? Podle psychologa Alfreda Adlera je to mnohem hlubší.

Klíčová myšlenka: Účelem vzdělávání je naučit dítě soběstačnosti.

Adlerova psychologie pracuje se dvěma základními koncepty souvisejícími se soběstačností. První říká, že lidé jsou přirozeně vedeni k tomu, aby se zlepšovali a směřovali k nezávislosti. Zamyslete se nad tím: i jako miminka toužíme překonat svou bezmoc. Právě to nás pohání k tomu, abychom se začali plazit, chodit a mluvit. Tato vnitřní hnací síla nás přirozeně vede k soběstačnosti.

Druhý koncept říká, že soběstačnost znamená uspokojovat svá vlastní očekávání – a pouze svá. Adler rozlišuje dvě kategorie „úkolů“: naše vlastní – za které neseme odpovědnost – a úkoly druhých – za které jsou odpovědní oni. Měli bychom se starat jen o své úkoly.

Pokud například moje šéfka nemá ráda mě, neměl bych se snažit měnit její názor. To, zda mě má ráda či nikoli, je její úkol, ne můj. A právě tím, že plníme své vlastní úkoly, aniž bychom zasahovali do úkolů ostatních, se stáváme soběstačnými.

Adler věřil, že skutečného štěstí dosahujeme tehdy, když dospějeme k plné soběstačnosti. Neznamená to ale stáhnout se ze společnosti. Pro Adlera je skutečně soběstačný člověk ten, kdo je harmonicky začleněn do společnosti a zároveň dokáže naplňovat své vlastní potřeby.

Jak do toho všeho zapadá vzdělávání? Na první pohled se může zdát, že Adlerova psychologie se do školního prostředí příliš nehodí. Vždyť učit soběstačnosti může působit až protiintuitivně. A podle Adlerovy logiky je učení přece úkolem dítěte – není to úkol, o který by se měl dělit s učitelem nebo rodičem. Nebo ano?

Adler ve skutečnosti považoval vzdělávání za zásadní podmínku soběstačnosti. Pamatujete, jak úzce ji spojuje se společenstvím? Adler věřil, že děti se učí soběstačnosti a tomu, jak být součástí své komunity, prostřednictvím sdílení lidského poznání – tedy například tím, že se učí, jak jednat s lidmi, nebo co znamená zelená na semaforu. Jinými slovy: prostřednictvím vzdělávání.

V následujících kapitolách se podíváme na to, jak lze Adlerovy myšlenky o vzdělávání převést do praxe tak, aby pomáhaly pedagogům a rodičům vychovávat soběstačné – a upřímně řečeno – šťastné děti.

Představte si třídu. Učitel stojí u tabule. Naplánoval si zajímavou a poučnou hodinu. Pečlivě vybral materiály a připravil úkoly přiměřené věku žáků. Jenže jeho žáci jsou naprosto nezvladatelní. Ignorují výklad, odmítají poslouchat nebo sedět na svých místech. Dokonce běhají po chodbě a malují po zdech.

Je zřejmé, že v této hodině chybí klíčová ingredience: respekt. Ale respekt ke komu?

Většina z nás by řekla, že žáci by měli začít respektovat svého učitele. Adler by však tvrdil, že to učitel by měl začít respektovat své žáky.

Klíčová myšlenka: Respekt znamená vidět druhého člověka takového, jaký je.

Mnozí z nás si pod respektem představí uznání autority. Adler to ale viděl úplně jinak. Vnímal respekt především jako prostředek k budování vztahů. Věřil, že respekt k druhým je základem pevných vztahů – a právě ty jsou klíčem k tomu, aby nás lidé poslouchali.

Možná si vzpomenete z předchozí kapitoly, že Adler zdůrazňoval, jak moc sebeúcta závisí na pocitu sounáležitosti se společností. Respekt umožňuje vznik vztahů, které pro tuto sounáležitost potřebujeme.

Je tu ještě něco důležitého k Adlerovu pojetí respektu. Respekt podle něj neznamená obdivovat něčí úspěchy nebo ho stavět na piedestal. Věřil, že k hlubokému respektu stačí přijmout druhého takového, jaký je, bez posuzování.

Vraťme se k učiteli ve třídě plné „problémových“ žáků. Podle Adlera nepotřebuje, aby ho žáci respektovali. On sám musí začít respektovat je – přijmout je bezpodmínečně a bez soudu, takové, jací jsou.

A když to udělá, žáci mu začnou respekt oplácet, že? A díky tomuto vzájemnému respektu ho začnou poslouchat a zapojí se do hodiny, že? Možná ano. A možná ne.

Respektovat někoho ještě neznamená, že on bude automaticky respektovat vás. Pokud však učitel přijme své žáky takové, jací jsou, povzbudí tím každého z nich, aby přijal sám sebe. A právě toto přijetí je důležitým krokem na cestě k sebeúctě.