Odolnost

V životě se nemůžete vždy spoléhat na vnější svět, na ostatní lidi ani na vlastní tělo. Když ale selže všechno ostatní, pořád se můžete opřít o své vnitřní duševní zdroje. A právě tady přichází ke slovu odolnost.

Odolnost zahrnuje síly, jako jsou odhodlání, zdravé sebevědomí a soucit, které vám dávají schopnost překonávat těžké časy, zvládat stres a následovat své srdce při hledání nových příležitostí. Je základem duševní pohody – hlavním stavebním kamenem štěstí a vnitřního klidu.

A co víc, všechno, co k jejímu rozvoji potřebujete, už v sobě máte. Rozvíjet odolnost znamená postupně odemykat sílu vlastní mysli – a tím zároveň měnit svůj mozek k lepšímu.

Naštěstí jde o proces, který se opírá o jednoduché postupy a snadno osvojitelné techniky, jež můžete začlenit do každodenního života. Společně s pochopením psychologických mechanismů, na nichž je odolnost založena, tak získáte nástroje, jak si pomoci – ať už vám život přichystá cokoli.

V těchto úryvcích se mimo jiné dozvíte:

• co vás o motivaci může naučit kousek dortu,
• jak učení se chodit ovlivňuje vaše sebevědomí v průběhu života,
• a proč jsou zebry dobrým vzorem pro všímavost (mindfulness).

Představte si, že šplháte po strmé hoře v chladném říjnovém odpoledni. Sníh se mění v led, začíná se stmívat a brzy už neuvidíte, kam šlapete. Jeden chybný krok může znamenat zranění – nebo ještě horší následek. Jste vyčerpaní, promrzlí a vyděšení. Co uděláte?

Prvním krokem k přežití je přijmout situaci takovou, jaká je. Popírání nebo boj s realitou by v takové chvíli mohly být smrtelné. Když ale uznáte skutečnost – i své pocity – uvolní se vám v hlavě prostor pro hledání řešení.

Právě to autora zachránilo, když se ocitl v podobně prekérní situaci. Rozhodl se zůstat na hoře, zabalil se do deky a vyčkal do svítání. Díky tomu přežil, aby o tom mohl vyprávět. Kdyby propadl panice a udělal chybný krok, příběh by mohl skončit úplně jinak.

Přijetí ale není užitečné jen v nouzových situacích. Můžete z něj udělat součást celého svého života. Začíná to soucitem se sebou samými.

Klíčová myšlenka této kapitoly zní: Cesta k duševní pohodě začíná sebesoucitem.

Soucit je kombinací vřelého zájmu o prožívané pocity a upřímné touhy zmírnit utrpení. Můžeme ho cítit jak k druhým, tak k sobě. Většina z nás nemá problém soucítit s ostatními lidmi, ale mnohem hůř se nám daří projevovat soucit sami k sobě.

Dobrá zpráva je, že sebesoucit se dá rozvíjet. Stačí dodržovat několik základních principů a vytvářet si s ním opakovanou zkušenost. Pomoci vám v tom může jednoduchá sekvence mentálních cvičení.

Nejprve si vybavte konkrétní situace, kdy jste cítili soucit. Druhým krokem je soustředit se na ně a co nejživěji je znovu prožít. Můžete začít třeba vzpomínkou na chvíli, kdy jste pomáhali někomu blízkému – například jste podporovali nemocného příbuzného. Vnímejte, jaké to bylo, jaké myšlenky a pocity vám tehdy běžely hlavou. Takto vypadá soucit.

Teď zkuste stejný přístup obrátit k sobě. Vnímejte, jaké to je být vlastním přítelem, a zůstaňte tomu postoji věrní.

Sebesoucit vás nejen okamžitě uklidní a potěší; výzkumy ukazují, že čím více soucitu k sobě cítíte, tím odolnější se v čase stáváte. Snižuje totiž tendenci k sebepodceňování a tvrdé sebekritice a naopak podporuje zdravé sebevědomí. Může vám dokonce pomoci stát se ambicióznějšími a úspěšnějšími – jak v osobním, tak v profesním životě.

Díváte se někdy na přírodopisné dokumenty? Pokud ano, následující scéna vám možná bude povědomá.

Stádo zeber poklidně spásá bujnou trávu někde v Africe. Zvířata jsou ostražitá, dávají si pozor na predátory, ale zároveň působí uvolněně a spokojeně. Není v nich ani náznak zbytečného napětí.

Najednou se objeví lev. Vypukne panika, stádo se rozprchne a zebry prchají všemi směry. A pak všechno skončí stejně rychle, jako to začalo – a stádo se vrací do stavu klidného, ale bdělého odpočinku.

V kostce je to vzor, který bychom si mohli vzít za příklad i v našich životech. Někdy reagujeme na okolí klidně a tiše, jindy musíme jednat rychle a rozhodně. Zatímco zebry se po stresové situaci, jako je útok lva, umějí poměrně rychle vrátit do klidového stavu, většina lidí potřebuje pomoc, aby zůstala v „klidné a reagující“ zóně.

A právě tady přichází ke slovu všímavost.

Klíčová myšlenka je: Všímavost vám pomůže zůstat klidní i v časech stresu.

Všímavost znamená zůstávat v přítomném okamžiku – a být si toho vědomi – místo toho, abychom se nechali unášet rozptýlením nebo automatickými reakcemi. Na chvíli je to poměrně snadné, zvlášť když se věci daří. Skutečnou výzvou je zůstat všímavý pod tlakem, například uprostřed hádky nebo během náročného pracovního dne. A právě v těchto chvílích všímavost potřebujeme nejvíc.

Zůstávat všímaví nám pomáhá omezit dopad nepříjemných zážitků a zároveň si naplno vychutnat ty příjemné. Zjednodušeně řečeno, všímavost spočívá v regulaci pozornosti a v tom, že se vyhýbáme okamžitému hodnocení. Místo posuzování jen pozorujeme, co se právě odehrává v naší mysli a těle.

Čím častěji to děláte, tím přirozenější se vám tento stav stává. Je to jako sval, který lze trénovat.

Začněte tím, že si budete všímat okamžiků, kdy je vám dobře – a dovolíte si prostě jen být. Můžete se dívat z okna a sledovat, jak kolem vás plyne svět, nebo si v klidu rekapitulovat den těsně před usnutím. Ten pocit klidného soustředění, bez snahy cokoli ve své zkušenosti měnit, je podstatou všímavosti.

Čím více budete všímaví, tím lépe budete šetřit své vnitřní zdroje, dobíjet energii a obnovovat síly. Díky tomu se nebudete při každé drobnosti propadat do víru stresu, jako by šlo o útok lva. A pokud se přece jen stane něco, co vyžaduje rychlou a rozhodnou reakci, budete připraveni – a situace vás nezasáhne tak tvrdě.