Odolnost

Proč trpíme, pochybujeme o sobě a neustále narážíme na životní překážky? Co je potřeba k jejich překonání? Podstatné je, že obtíže jsou přirozenou součástí života – a teprve když jim čelíme a učíme se zvládat výzvy, můžeme naplno rozvinout svůj potenciál. Jak toho ale dosáhnout? Díky odolnosti.

Autor Eric Greitens ve své korespondenci s kolegou, veteránem jednotek Navy SEAL Zachem, hledá vlastnosti, postupy a trénink, které jsou potřeba k tomu, abychom byli odolní vůči těžším stránkám života. Jeho pátrání ho vede dějinami, filozofií i dalšími oblastmi. Ukazuje se, že prastarý zápas, kterému jako lidé čelíme, má řešení staré stejně jako on sám.

V tomto shrnutí zjistíte mimo jiné, jak odolnost přispěla ke vzniku prvního moderního románu, Dona Quijota; proč lidé, kteří odmítali převzít odpovědnost za své činy, pomohli k nástupu nacistického Německa; a jak staří Řekové využívali opakování k budování odolnosti v mysli i v těle.

Žijete naplno? Nepříjemnou pravdou je, že mnozí z nás nedokážou využít veškerou svou energii, inteligenci a soucit, protože uvízli ve zklamáních a neúspěších. Odolnost se ale dá naučit – a s ní i schopnost překonávat těžkosti.

Podstatné je toto: nikdo z nás se nevyhne bolesti, strachu ani pochybnostem. Můžeme však odmítnout dopustit, aby nás těžké zkušenosti srazily na kolena. Klíčem je naučit se na ně dívat ve správném světle. Překonávání překážek je náročné, ale když se nám to podaří, posílí nás to. Jednoduše řečeno: bolest buduje odvahu. Musíme si vypěstovat odolnost.

K tomuto závěru autor dospěl po letech práce s veterány. Tito stateční muži a ženy přišli o končetiny, přátele i smysl života. Přesto dokázali čelit ztrátám, překonat bolest a přetavit ji v něco pozitivního.

Uvažujte o příběhu Redmonda Ramose. Poté, co v Afghánistánu při výbuchu miny přišel o nohu, si tento bývalý námořník uvědomil, že má dvě možnosti: litovat se, nebo se své bolesti postavit. Zvolil druhou možnost – a díky tomu výrazně zesílil. S pomocí protézy se nakonec zúčastnil amerických paralympijských her pro veterány a přivezl si několik medailí.

Poučení je jasné: cílem není jen se z těžkostí „zotavit“, ale projít jimi a proměnit se. Dějiny jsou plné podobných příběhů – lidí, kteří čelili zdánlivě nepřekonatelným výzvám a dokázali své utrpení využít ve svůj prospěch.

Příkladem je Miguel de Cervantes, Španěl uvězněný roku 1602. Aby si ve vězení zkrátil čas, začal si vymýšlet příběh o starém muži, který uvěří, že je rytířem. Z této myšlenky nakonec vznikl první moderní román, dodnes milované literární dílo – Don Quijote.

Každý z nás může následovat Cervantesův příklad a čelit životním výzvám s odvahou a odolností.

Všichni toužíme po naplňující práci a šťastných vztazích. Chtít je je však mnohem snazší, než je skutečně získat – vše, co za to stojí, vyžaduje spoustu úsilí a tvrdé práce.

Jak ale poznat, za co má smysl bojovat? Odpověď souvisí se smyslem. A ten není něco, na co náhodou narazíte. Smysl si vytváříme tím, že jednáme, zkoušíme nové věci a vystupujeme ze své komfortní zóny.

Může to být třeba přijetí práce v novém městě, kde nikoho neznáte, nebo první cesta do zahraničí. Takové zkušenosti mohou bolet – opustit bezpečí známého prostředí je děsivé. Přesto platí, že výzvy nám neškodí; naopak po nich v hloubi duše toužíme.

Dokládá to výzkum Mihalyho Csikszentmihalyiho, profesora managementu a psychologie na Claremont Graduate University. Csikszentmihalyi ukázal, že nejlepší okamžiky našeho života nejsou pasivní ani čistě odpočinkové, ale aktivní – když je naše tělo nebo mysl tlačena na hranici možností. V tomto radostném stavu, nazývaném „flow“, se do činnosti zcela ponoříme a zapomeneme na sebe.

Klíčové je, že flow vzniká v situacích, které jsou náročné. Pokud nejsme vystaveni výzvám a máme vše příliš snadné, naše mysl chřadne. Stejně jako tělo chátrá, když mu nedopřáváme spánek, jídlo a vodu, i naše mysl trpí, když jí chybí to, co potřebuje – smysluplná výzva.

Například průzkum Gallup z roku 2014 ukázal, že po 52 týdnech nezaměstnanosti stoupla míra deprese na 20 procent. Proč? Vysvětlení je prosté: nedostatek smyslu vedl k pocitu zbytečnosti.

Jinými slovy, cílem života není vyhýbat se boji, ale vybírat si smysluplné výzvy. Bez hodnotné práce můžeme přežívat, ale nemůžeme vzkvétat. A dlouhodobý nedostatek smyslu je pro člověka stejně nebezpečný jako dlouhodobý nedostatek spánku.