Odchylka

Podívejte se na svět kolem sebe. Dostáváte skutečně přesný obraz reality? Většinu času to tak vypadá. Ale co když je část toho, co považujeme za skutečné, ve skutečnosti jen iluze?

Ukazuje se, že náš mozek nám neustále lže. Když se však ponoříme do zdánlivě chaotické vědy o lidské percepci, může nám právě tento chaos pomoci odhalit, jak a proč nás náš mozek klame.

Tento praktický průvodce vychází z třicetileté zkušenosti autora Beaua Lotta v oblasti neurovědy a ukazuje řadu způsobů, jak naše mysl ohýbá a přetváří naše chápání reality. V tomto shrnutí objevíte základní důvody podivností vašeho mozku. Zjistíte také, proč vám pochopení těchto kontraintuitivních kognitivních procesů může otevřít nové cesty ke kreativitě.

Dozvíte se mimo jiné:

• proč vypadá tapisérie v obchodě živěji než jednotlivé nitě,
• jak připevnit svíčku na zeď,
• a co se stane, když se „odnaučíte“ jezdit na kole.

Je únor 2014 a internet se – jak už to bývá – topí ve vášnivé debatě. Po celém světě lidé odvážně vyjadřují své názory, aby je rodina, přátelé i úplní cizinci agresivně odmítali jako nesmysly.

Co tedy způsobilo takové pozdvižení? Jednoduchý obrázek modro‑černých šatů. Nebo jsou to zlatobílé šaty? Právě v tom je ten háček. Všichni se dívají na stejný obrázek, ale vidí úplně jiné barvy.

Tato optická iluze se stala virálním hitem, protože odhalila nepříjemnou pravdu o lidské mysli. Ukázala milionům lidí, že to, co považujeme za realitu, je jen interpretace.

Klíčové poselství zní: objektivní realita existuje, ale náš mozek ji nevidí přímo.

Kontroverzní šaty, které „mění barvu“, nejsou jediným příkladem toho, jak se naše mozky mohou ve své interpretaci odchýlit od skutečnosti. Ve skutečnosti jsou taková zkreslení velmi běžná. Stačí si vzpomenout na všechny optické iluze, s nimiž jste se v životě setkali.

Jeden populární příklad ukazuje dva kruhy, z nichž každý je obklopen jinak barevným polem. Na první pohled se zdá, že jsou kruhy různé, jeden zřetelně tmavší než druhý. Když je však postavíte vedle sebe, zjistíte, že mají naprosto stejný odstín. Rozdíl vzniká jen proto, že váš mozek vyhodnocuje vizuální podnět odlišně v závislosti na okolním kontextu.

Chcete další příklad? Představte si, že sedíte ve stojícím vlaku. Díváte se z okna a vlak na vedlejší koleji se začne rozjíždět. V tu chvíli můžete mít pocit, že se pohybujete dozadu, i když váš vlak stojí. Je zřejmé, že k omylu nejsou náchylné jen oči – oklamat lze všechny naše smysly.

Pokud jsou ale všechny smysly nespolehlivé, jak můžeme vědět, co je skutečně reálné? Často to prostě nevíme. A to je v pořádku. Většina zkreslení vnějšího světa je neškodná, nebo dokonce užitečná, protože nám umožňuje soustředit se na důležitější signály, jako je bolest nebo strach.

A protože náš mozek je výsledkem milionů let evoluce, způsob, jakým realitu interpretuje, nemusí být přesný – stačí, když nám pomůže přežít.

Představte si, že se u večeře hádáte s přítelem. Detaily nejsou podstatné, ale oba jste přesvědčeni, že ten druhý si špatně pamatuje nějaký drobný fakt. Ještě nedávno byste se prostě shodli na tom, že se neshodnete. Dnes ale vytáhnete chytrý telefon a „vygooglíte“ si pravdu.

Takové jsou zázraky informačního věku. Skutečně nám ale pomáhá mít veškeré znalosti světa na dosah ruky? Samy o sobě ne. Informace sice můžete získat téměř o čemkoli, ale bez systému, který je zpracuje do podoby obrazů a textu – bez vašeho mozku a nástrojů, které používá – jsou k ničemu.

Klíčové poselství zní: informace samy o sobě nemají smysl, dokud nejsou interpretovány.

Svět je informacemi doslova zaplaven. Každý den jsme bombardováni proudy fotonů, chemických látek a vibrací. V této surové podobě jsou však všechny tyto podněty bezvýznamné. Aby pro nás měly nějakou hodnotu, musí být rozčleněny a zpracovány. Teprve pak se z fotonů stávají barvy, z chemikálií chutě a z vibrací zvuky.

Aby se tento interpretační proces zjednodušil, naše tělo i mozek se vyvinuly tak, aby odfiltrovávaly zbytečné informace. Výsledkem je, že vnímáme jen to, co skutečně potřebujeme. Proto slyšíme jen určité frekvence, cítíme jen některé chemické látky a vidíme pouze tzv. viditelné světlo – úzký výsek celého elektromagnetického spektra.

Lidské vnímání reality je tedy od samého začátku omezené. A ani v rámci tohoto zúženého výhledu nejsou informace, které přijímáme, vždy jednoznačné. Naopak, často přicházejí v podobě složitě „zamotaných“ balíků.

Představte si například, že se díváte na krajinu při západu slunce. Co přesně vidíte? Možná les nebo pole, ale tyto obrazy jsou ve skutečnosti výsledkem složité interakce tří věcí – fotonů ze slunce, povrchů, od nichž se odrážejí, a vzduchu, kterým procházejí. Všechny tyto informace se v našem zrakovém vjemu prolínají.

Práce ale nekončí ve chvíli, kdy světlo dopadne na sítnici. I potom je potřeba vykonat spoustu „mentální práce“, aby z toho, co přijímáme, vznikl smysluplný obraz. A interpretace není vůbec snadný úkol – i zdánlivě jednoduchý pohled, třeba na usměvavou lidskou tvář, může mít v závislosti na kontextu nekonečně mnoho významů.

Jak je to možné? To si ukážeme v následující části.