Obíhání obří koule chlupů

Někdy si kladete otázku, kam se poděla vaše kreativita? Možná jste byli neobyčejně vynalézavé dítě, které neustále kreslilo, hrálo si, vymýšlelo příběhy nebo vyrábělo podivuhodné předměty. Teď ale, když jste si konečně vydobyli „tvůrčí“ práci, se zdá, že umělecké nápady prostě nepřicházejí.

Dobrá zpráva je, že vaše kreativita není mrtvá – jen ji musíte znovu osvobodit. Bohužel je však držena jako rukojmí obrovskou koulí firemních předpisů, směrnic a praktik, které se vás snaží „znormalizovat“ – udělat z vás až příliš normálního člověka na to, abyste mohli být opravdu kreativní.

Následující úryvky vám řeknou všechno podstatné o této kouli chlupů – o tom, jak vzniká, jak funguje a hlavně jak se z jejího sevření vymanit, aniž byste museli svou firmu opustit. Dozvíte se také o skupině zhypnotizovaných slepic, o tom, co je skvělého na tom být „blázen“, a proč je kreativní firma trochu jako taneční parket.

Jste umělec? Pokud nemalujete obrazy nebo nepíšete poezii, možná máte tendenci odpovědět ne. Nespěchejte ale s odmítnutím téhle možnosti.

Ve skutečnosti se každý z nás rodí jako kreativní génius. Malé děti dělají impulzivní rozhodnutí, spontánně skáčou do riskantních situací a říkají i dělají, co je právě napadne. Pohání je čistá zvědavost a nevinná touha objevovat. Právě tyto dětské tendence jsou projevem kreativního génia, který je v jádru každého člověka.

Každý se rodí s touto blaženou „hloupostí“, která nás vede k objevování a růstu. Mnoho lidí se však obává, že společnost „hlupáků“ – tedy lidí, kteří následují svůj kreativní génius – by nikdy nemohla fungovat. Proto svou kreativitu potlačují ve snaze být „normální“.

Z pohledu společnosti to dává smysl. „Hlupáci“ jsou vnímáni jako impulzivní, nepředvídatelní narušitelé pravidel a prosazování přísných sociálních norem má chránit společnost před touto nepředvídatelností. Jenže taková ochrana zároveň dusí kreativního génia.

Autor se například při mnoha příležitostech ptal dětí z různých tříd, zda se považují za umělce. Když se ptal prvňáků, všichni nadšeně zvedli ruku. U druháků se za umělce označila zhruba polovina. A když se dostal k šesťákům, přihlásil se jeden nebo dva.

Je tedy vidět, že společnost kreativitu postupně potlačuje. S tím se ale dá něco dělat. Chceme‑li naplnit plný potenciál svého kreativního génia – nebo, chcete‑li, své „hlouposti“ – musíme přestat usilovat o normalitu a začít zpochybňovat pravidla, která ji vynucují.

Pamatujete si, kdy jste naposledy koupili pohlednici? Dost možná ji vyrobila společnost Hallmark. Tahle firma je totiž známá po celém světě. A stejně jako většina velkých korporací je i Hallmark obří koule chlupů korporátní normality.

V roce 1910, kdy Joyce Clyde Hall začal budovat svou „společnost pro společenské vyjádření“, neexistoval žádný srovnatelný podnik. Hall si musel napsat vlastní pravidla. Vytvořil první firemní politiky a postupy. Ty se staly prvními dvěma chlupy korporátní koule.

V následujících letech vznikly tisíce dalších politik a procedur, které se navzájem proplétaly a vytvořily obrovský uzel. Tento zamotaný chlupatý klubko je symbolem korporátní normality – všech těch pravidel, politik a směrnic, které obvykle činí firmu efektivnější, rychlejší a levnější.

Přirozeně jsou do těchto koulí korporátní normality vtahováni i lidé. Z fyziky víme, že gravitace vyvíjí ohromnou sílu směrem k Zemi, která nám brání vyletět do vesmíru. A také víme, že čím větší je hmota, tím silnější je její gravitační působení. Podobně: jak se koule zvětšuje a jak se přidávají další vrstvy směrnic, standardů a procedur, její přitažlivost sílí.

Představte si, že pracujete pro novou reklamní agenturu. Firma začne tím, že zavede jednotný korporátní design – každá reklama, kterou vytvoříte, má mít stejné základní rozvržení a barevnou paletu. Pak přidá směrnici o kreativitě, která vyžaduje vaši účast na brainstormingových schůzkách. A nakonec nová směrnice o odpovědnosti stanoví, že musíte psát denní zprávu o postupu práce. S každým dalším pravidlem jste vtahováni hlouběji a hlouběji do korporátní normality.

Je to ale nutně špatně? Není v tom i určitý pocit bezpečí – být součástí obří korporátní koule chlupů? Možná ano, ale může to být také velmi problematické. Tomu se budeme věnovat v další části.